Před dávnými
lety žil jeden srnec, který v nozdrách stále cítil příjemnou vůni pižma. Stoupal
po zelených stráních hor a cítil tuto podivuhodnou,
pronikavou, slaďoučkou vůni.Zaběhl do lesa a ta vůně byla ve vzduchu, všude kolem
něho. Srnec nemohl pochopit, odkud se bere ta vůně, která ho tak vzrušuje.
Bylo to jako volání vábničky, kterému nemohl odolat.
Srnec začal běhat z lesa do lesa a hledal původ té podivuhodné a vzrušující vůně.
Byl tím hledáním úplně posedlý. Přestal se starat o jídlo, o pití, nemohl spát, byl posedlý jen
touto jedinou věcí. Nevěděl, kde se bere ta vábivá vůně, ale stále ho to nutilo
probíhat rokle, lesy, hory a doly. 
Až úplně vyhladověl a vyčerpal se. K smrti
unavený najednou klopýtl a uklouzl na skále. Zřítil se
a smrtelně se zranil.
Jeho rány byly sladké a voňavé. Srnec si lízal zakrvácenou hruď a teprve teď odhalil neuvěřitelnou věc. Vůně, ta vůně, která ho dohnala až sem, byla tady, na jeho těle, ve zvláštním váčku, který mají všichni srnci jeho druhu.
Ubohé zvíře se
zhluboka nadechlo té vůně, ale bohužel už pozdě.
Příliš pozdě jsem si zamiloval tebe, kráso, stále stejná a vždy nová, příliš pozdě jsem si tě zamiloval.Byla jsi ve mně, ale já byl venku a bez tebe a hnal jsem se za krásami, které jsi ty učinila a které bez tebe nemohou existovat. Ty jsi byla vždy se mnou, ale já nebyl vždy s tebou.”
(Sv.Augustin)