Pohádka o smrti


Lauřina smrt, ilustrace Petrarkovy poezie Byli dva lidé, muž a žena, a měli se rádi. Mít rád znamená nebrat si nic odnikud, na všechno zapomenout a chtít přijímat od jednoho člověka, co jsme už měli, a všechno ostatní. Tak si to ti dva lidé od sebe navzájem přáli. Ale v čase, v běhu dní, mezi mnoha jinými lidmi, kde všechno pořád někam utíká, často než k tomu člověk najde opravdový vztah, se takové "mít rád" vůbec nedá uskutečnit, události se hrnou ze všech stran.

        Proto se ti dva lidé rozhodli, že odejdou z času do samoty, hodně daleko od odbíjení hodin a od hluku města. A tam si postavili v zahradě dům. A ten dům měl dvojí vrata, jedna na pravé a jedna na levé straně. A pravá vrata byla mužova vrata, a všechno, co bylo jeho, mělo vcházet do domu těmi vraty. Kdežto levá vrata byla vrata ženy, a co bylo po mysli jí, mělo procházet jejich obloukem.

        Tak se stalo. Kdo se ráno probudil první, sestoupil dolů a otevřel svá vrata. A do těch pak přicházelo leccos až pozdě do noci, přestože dům nestál u cesty. K lidem, kteří umějí přijímat hosty, vchází do domu krajina a světlo a vítr s vůní na ramenou a ještě mnoho jiného. Ale oběma vraty vcházely také minulosti, postavy, osudy, a všem se dostalo stejného prostého pohostinství, takže jim připadalo, že bydlí v tom domě na vřesovišti odjakživa.

        Tak to šlo dlouho, a oba ti lidé byli velice šťastni. Levá vrata bývala otevřená o něco častěji, zato pravými vcházeli pestřejší hosté. Před těmi také čekala jednoho rána smrt. Jakmile ji muž zpozoroval, rychle zabouchl své dveře a celý den je nechal pevně zavřené. Po nějakém čase se smrt objevila před levým vchodem. Žena, celá roztřesená, zabouchla vrata a zastrčila velkou zástrčku. Nemluvili spolu o té události, ale neotvírali teď' vrata už tak často a snažili se vyjít s tím, co bylo v domě. To pak ovšem žili mnohem nuzněji než předtím. Zásoby jim docházely a přišly starosti. Začali teď' oba špatně spát a jedné takové noci, kdy nemohli usnout, uslyšeli náhle oba současně podivný šátravý a bušící zvuk. Bylo to za zdí domu, stejně daleko od obojích vrat, a znělo to, jako by někdo začínal vylamovat kameny, aby postavil uprostřed zdi nová vrata. Přesto se oba ti lidé tvářili, jako by nic zvláštního neslyšeli. Pouštěli se do řeči, smáli se nepřirozeně hlasitě, a když se unavili, rýpání ve zdi ustalo.

        Od té doby zůstávají oboje vrata zavřena. Ti dva žijí jako zajatci. Oba začali postonávat a mají zvláštní představy. Hluk se čas od času opakuje. To se pak smějí ústy, zatímco jim srdce umírají strachem. A oba vědí, že to dolování je čím dál hlasitější a zřetelnější, a musí mluvit a smát se čím dál hlasitěji čím dál malátnějšími hlasy.
zdroj:Rainer Marie Rilke- Příběhy o milém Pánubohu

Na úvodní stránku