Zhlédli jsme šermířský turnaj v podání jednoho malého souboru. Bylo to z doby Rudolfa II., ale viděli jsme v tom dnešek. Pravidla byla jasná. Šlo o měšec zlaťáků. Polovina zbrojnošů byla oblečena do červené a polovina do černé. Diváctvo si vybralo fangličky - tu červenou, tu černou - a fandilo svému týmu. Vítěz souboje dostal vždy věneček na svou korouhev. Věnečky se hromadily vyrovnaně na obou stranách. Jeden z reků začal krást věnečky své skupiny a přehazoval je na druhou stranu. Proč to dělá? Přišli jsme na to, když později obrátil kabátec a změnil jeho barvu. Část publika to nesla nelibě a pískala na něj. Ale je fakt, že tam v tom zápolení a sledu ran byl takový mumraj, vřava a chaos, že část diváků si toho ani nevšimla a ti hodně malí to ani nepochopili.
O pár dnů později jsem podobnou symboliku zažil na naší politické scéně. Rozdíl byl v tom, že jeden herec odmítl změnit svou barvu a převléknout kabát. Hana Marvanová. Hlasovala, i když to mnohdy zní jako fráze, podle svého svědomí a v duchu fangličky, kterou dostala od svých diváků. Za to byla dokonce svými spolubojovníky v koalici hodnocena jako nezodpovědná až anarchistická a "pískal" na ni kdekdo. Dovolila si totiž přespříliš: odmítla se řídit radou "kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti". Těm našim vlkům ale většinou na obecenstvu zas až tak moc nezáleží a spíše se řídí heslem "ať si psi štěkají, hlavně že karavana táhne dál".
Z jiného divadelního představení Král Lear jsem si také odnesl ponaučení. Lístky jsem zakoupil v předprodeji mnoho týdnů předem a byl informován, že čím dříve před začátkem přijdu, tím blíže k jevišti se dostanu. Proto jsme se ženou poctivě stáli v dlouhatánské frontě hodinu před představením. Pak nás pořadatelé nasměrovali na žluté sedačky. Jaké bylo naše překvapení, když celé k pódiu nejbližší dlouhé žluté řady byly označeny úhlednými cedulkami "reserve". Jakýsi panoš, který neustále někam volal mobilem, nám zakázal si sednout, neboť je vše obsazeno jakousi firmou. Marné bylo naše dohadování a ohánění se etikou, morálními nároky, vytrpěným čekáním a bolavými nohami (o těch jsme nemluvili, ale silně je vnímali). Vždyť šlo o princip, ne o několik řad. On však úporně trval na své pravdě. Překvapilo nás, že jiní o svá místa ani neusilovali a pokorně si sedali dále a dále od jeviště, i když si vystáli bližší řadu. Těsně před zahájením se začali firemní klienti trousit na svá lukrativnější sedadla. Později jsme zjistili, že jejich lístky byly stejně drahé jako naše a že žádný nárok neměli. Byl to dokonalý bluf firmy zajišťovaný obyčejným poskokem (hlídačem sedadel). Ten měl ten nápad, jak na to. Moderně řečeno, přišel na to správné "know-how". Teď už víme, že kdybychom si na rezervovaná místa sedli, tak nás odtamtud nedostal. Ale po bitvě je každý generálem. Zdánlivě je problém našich sedadel v rámci světa běhu malý a bezvýznamný, ale o něčem vypráví: že totiž bezohlednost a drzost mohou slavit úspěch, pokud se proti nim člověk razantně nepostaví.
Z tohoto představení mám ještě jeden poznatek. Scénu, v níž se Jan Tříska s Jiřím Langmajerem svlékají do naha, jeden z kritiků považoval za nejsilnější moment inscenace. Docela jsem byl zvědav, v čem to bude tak famózní. Když to přišlo, tak oba prezentovali bláznovství. Byli tak dokonalí, zanícení a přesvědčiví, že na sobě mohli mít třeba i hubertusy. To v Tragické historii o doktorovi Faustovi, hrané na pražském Vyšehradě, jsem zažil smysluplnější nahotu. Ve chvíli, kdy Faust (bažící po všech požitcích světa) zaprodal svou duši ďáblu, zrodila se nová bytost, která vyvřela z vody a ukázala se v naprosté obnaženosti a prázdnotě. Kdyby měl David Prachař v tu chvíli cokoliv na sobě, nebylo by to ono. Takže není nahota jako nahota, ne vše, co se tváří jako pravda, pravdou je a neplivejme po těch, co nepřevlékají kabáty.
Miroslav Ilgner, http://www.volny.cz/homeopatie
Na úvodní stránku
Zhlédli jsme šermířský turnaj v podání jednoho malého souboru. Bylo to z doby Rudolfa II., ale viděli jsme v tom dnešek. Pravidla byla jasná. Šlo o měšec zlaťáků. Polovina zbrojnošů byla oblečena do červené a polovina do černé. Diváctvo si vybralo fangličky - tu červenou, tu černou - a fandilo svému týmu. Vítěz souboje dostal vždy věneček na svou korouhev. Věnečky se hromadily vyrovnaně na obou stranách. Jeden z reků začal krást věnečky své skupiny a přehazoval je na druhou stranu. Proč to dělá? Přišli jsme na to, když později obrátil kabátec a změnil jeho barvu. Část publika to nesla nelibě a pískala na něj. Ale je fakt, že tam v tom zápolení a sledu ran byl takový mumraj, vřava a chaos, že část diváků si toho ani nevšimla a ti hodně malí to ani nepochopili.