Mít tak jen svůj malý koutek
Dnešní sloupek asi nebude moc veselý - ostatně, zemře-li vám někdo známý na rakovinu, nemáte moc veselé myšlenky. Proto jsem rád, že v uplynulých dnech bylo možné přispět na Ligu proti rakovině zakoupením květiny. V takových chvílích je vám ze srdce jedno, zda můžete díky Internetu brouzdat po hvězdách či jiných státech, spíše se stáhnete do sebe a začnete přemýšlet nad pomíjivostí života. K takovému přemýšlení existuje takový malý kout uvnitř každého z nás nebo třeba i na místech, kam se rádi vracíme. Pokud máme kam - moderní civilizační trendy zničily spoustu starých a prý zbytečných věcí. Takže například na dvorek mé prababičky se již nikdy nevrátím, protože neexistuje. Nikdy nevlezu na dřevěnou půdičku po rozvrzaných dřevěných schůdcích, kde jsem se mohl schovávat v kupkách sena, vonět k bylinkám, odsypat si trochu máku, sledovat sluneční paprsky pronikající skrze díry ve fošnách.
Ale díky vzpomínkám a paměti mám s tímto místem určitou spojitost - mám se kam vrátit. Jenže - kam se budou vracet všichni ti, jejichž místa jsou již jen a jen virtuální? Mají ještě počítačoví experti a programátoři místečko, kam se uchýlí ve chvílích těžkosti? Nedokážu si totiž představit, že by spolu s technickou vyspělostí lidstva zmizely úplně city. Ale na druhé straně - většina lidí má svou osobní stránku na Internetu, své nejbližší kontaktuje jen krátkými textovými zprávami, případně jim pošle e-mail. Jako by se někam vytratila běžná lidskost, obyčejný osobní kontakt. Vezměte si takový pracovní pohovor. Z něho se již lidskost vytratila úplně. Dokonce existují brožurky, jež radí, jak se máte na takový pohovor obléknout, jak máte mluvit, jaké klady vyzdvihnout, jaké zápory potlačit. Jako kdyby si již nepovídal člověk s člověkem, ale stroj se strojem. Na všechno jsou kuchařky - chcete zhubnout? Zeptejte se někoho s plackou na klopě, on vám to vyklopí. Chcete být úspěšný podnikatel? V brožurce za nehoráznou sumu najdete podrobný návod.
Jsme ještě vůbec sami sebou? Sedneme si někdy někam do koutku naší duše (pro ateisty našeho vědomí) a dáme si pauzu - na přemýšlení o sobě, svých problémech, životních cílech, úspěších, neúspěších, touhách? Děsím se chvíle, kdy tenhle koutek nahradí virtuální internetová stránka, na níž člověk uvede svůj formálně dokonalý životopis, reference a přehled dovedností. Kdy nové logo na mobilním telefonu pro nás bude důležitější než chvilka s nám milým člověkem. Mnohé filmy pro mladé nabízejí rádoby jednoduchý návod, založený na kouření určité drogy, označované za lehkou. Ale ta působí spíš zapomnění. A takové zapomnění rovná se únik od reality, která je leckdy tvrdá, avšak potřebná. Potřebná k tomu, aby každý člověk prokázal své schopnosti, morální i lidské, svou zodpovědnost za své činy i sebe samotného.
Existuje takové úsloví: Žij tak, aby lidé plakali, až zemřeš. Aby byl vůbec někdo, kdo pro nás bude plakat. Komu budeme chybět. Mým nejbližším i mně zemřel člověk, kterého jsme měli rádi - pro družnou povahu, optimismus, ale třebas i pro jeho kuchařské umění. Na Internetu existují virtuální hřbitovy - ale copak si pod nimi dokáže někdo představit konkrétního člověka, jeho činy a jednání? Zdá se to snad jenom mně, že se z lidí vytrácí jejich já, že zapomínají na své koutky v sobě? Že zapomínají vylézt po schůdkách na babiččinu půdu a zhluboka - a v klidu, ne ve stresu a spěchu - se nadechnout a nasát tu vůni bylinek? Abych však nekončil přece jen příliš tragicky, a uvedl alespoň něco relativně veselého: Oznamuji vám, že jsem se právě stal ministrem pro dobré filmy (Ministar za dobre filmove) internetové republiky Juga.com. I když popravdě - v této republice musí být každý ministrem něčeho. Například je zde ministryně pro krásné východy slunce. Alespoň něco poetiky se tedy dá na Internetu najít.
JAN LIPŠANSKÝ Publicista
Psáno 15.května 2000
Na úvodní stránku