Hloupí občané a chytrá elita

Hloupí občané a chytrá elita
Referendum a český strach z lidí. Temelín a problém demokracie Co musí rozhodnout ryzí odborník.

O zásadních otázkách nemohou rozhodovat jen odborníci. Diktaturu proletariátu by neměla nahradit diktatura fachidiotů. Musejí rozhodovat občané, většinou prostřednictvím svých volených zástupců. Při řešení obzvláště ožehavých či zásadních problémů by pak měli politiky a odborníky rozsoudit občané v referendu. Právě takovým problémem je také osud temelínské jaderné elektrárny.

Nejsem odborník, a proto se necítím oprávněn rozhodovat o této navýsost odborné záležitosti. Články s tímto sdělením jsou snad nejčastějšími příspěvky do diskuse o tom, zda by o jaderné elektrárně Temelín neměli rozhodnout čeští voliči v referendu. V tomto duchu píše svůj Úhel pohledu Ladislav Smoljak (LN 11. 7. 2000), podobně argumentují na diskusní stránce Lidových novin desítky fyziků i dalších přispěvatelů, kteří své povolání neuvádějí. Nesouhlasím s nimi. Takováto stanoviska podle mě reprezentují jeden z rysů stávající české politické kultury, který není pro budoucnost demokratické diskuse v této zemi právě nejpříznivější - typicky český strach z lidí.

Autoři řady temelínských příspěvků tvrdí, že veřejnost je velmi manipulovatelná sdělovacími prostředky, a proto je třeba rozhodování o jaderné energetice svěřit odborníkům. Jiní diskutující soudí, že tito odborníci musejí být dokonce "pouze ryzí a nezávislí" (Jaroslav Kohout, LN 6. 5. 2000). Podle téhož příspěvku je pak " úkolem demokratické společnosti tyto odborníky nalézt, vytvořit jim podmínky pro odpovědné a nezávislé rozhodnutí a pak je taky poslechnout". Autor navíc tvrdí, že každý, "kdo není zrovna na špici daného oboru nebo cítí, že jeho názor ovlivňují i jiné pohledy než odborné, by měl při rozhodování o odborných otázkách najít odvahu vzdát se svého hlasu a přičinit se i o to, aby ho nedostali ještě méně znalí, méně nezávislí i méně odpovědní lidé ".
         Nechápu, v čem je debata o dostavbě Temelína tak "vysoce odborná". Nerozumím, proč by o otázkách s celospolečenským dopadem měli rozhodovat jen "odborníci na špici daného oboru". Nedochází mi, proč by je demokratická společnost měla bezvýhradně poslouchat. Nejdůležitější otázky žádný expert nezodpoví .
        Podívejme se nejprve na údajnou odbornost otázky, zda dostavět, či nedostavět temelínskou jadernou elektrárnu. Odborníci mohou argumentovat minimálním rizikem jaderné katastrofy, vysokým stupněm bezpečnostních opatření, zdravotními riziky jiných druhů elektráren. Co když se ale občané navzdory tomu jaderného neštěstí bojí? Co když je pro ně přijatelnější chemické zamoření zplodinami tepelných elektráren? A navíc, co když odborníkům po nejrůznějších zkušenostech s výsledky jejich bádání prostě nevěří? Nebo co když oni údajní odborníci vůbec odborníky nejsou?
         Toto jsou otázky, na které nemůže žádný odborník odpovědět! A vůbec to nejsou otázky odborné! Jsou to však otázky, na jejichž zodpovězení má právo každý občan demokratického státu. A má-li se brát vážně ústava a demokratické zřízení, je žádoucí, aby se k těmto otázkám kterýkoli občan mohl vyjádřit. Navíc, v čem je např. otázka, zda má Česká republika vstoupit do Evropské unie, otázkou neodbornou, a tudíž k referendu vhodnou, a stavba jaderných elektráren naopak? Nikdo (ani ryzí a nezávislý odborník) přitom nemůže přesně vyčíslit, zda se každému Čechovi vstup do Evropské unie vyplatí. A přesto v podstatě všichni požadují, aby o vstupu do EU rozhodlo všelidové hlasování. Aby voliči rozhodli o přistoupení k organizaci, jejíž detailní fungování nezná - a ani nemůže znát - ani odborník z nejpovolanějších - hlavní vyjednavač Pavel Telička.
         Celé to dělení na odborné a neodborné otázky je totiž pochybné. Co je to neodborná otázka? Snad jen nějaká úplná banalita typu: chcete raději žít, nebo zemřít?
         Občané v demokracii například voli své zástupce do parlamentu. Málokterý občan má ale přístup k materiálům tajných služeb, aby "odborně" posoudil, zda je ten který kandidát bezúhonný. Málokterý občan má tak hluboké znalosti psychologie, aby "odpovědně" odhadl, jak se bude ten který kandidát v poslaneckém křesle chovat. Málokterý občan se ve fungování státu vyzná tak, aby "zasvěceně" řekl, který kandidát uskuteční správné politické reformy. Málokterý občan má dar jasnovidectví. A přece své zástupce do parlamentu volí. Musí se přitom spolehnout jen na předvolební kampaň, na klipy a články v médiích, na různé politické debaty, na svou zkušenost...
         Tvrdí-li někdo, že mají volit pouze odborníci, například psychologové, ekonomové či právníci, odmítá podstatu demokracie (zcela zřetelné by to bylo v případě, kdyby dotyčný říkal, že volit mohou pouze ryzí a nezávislí odborníci).
         V demokracii zkrátka chodí k urnám z valné většiny neodborníci, které ovlivňují jak odborné argumenty; tak jejich vlastní pocity, dojmy a zkušenosti. A stejně je tomu v jakémkoli referendu: ať už se voličům předloží k posouzení jakákoli otázka, ve svobodné společnosti mají příznivci i odpůrci stejné šance voliče přesvědčit. Volba je podstatou demokracie.
        Právě tento princip je podstatou demokracie. Kdo tomu nevěří, není demokrat. Bez pevné víry, že svobodní občané mají obrovskou šanci rozhodnout se správně, jsou jakékoli volby pouhým divadýlkem pro mezinárodní organizace dohlížející na dodržování lidských práv.
         Autoři, kteří by chtěli brát slovo veřejnosti a pověřovat vládou pouze odborníky, se očividně bojí, že voliči rozhodnou špatně.
        Zřejmě se obávají nevyzrálosti české společnosti, způsobené komunistickou devastací. Že takový jev v postkomunistických zemích existuje, nás přesvědčuje řada teoretiků. Podle nich ke svobodné společnosti nestačí pouhá demokracie, tedy svobodné volby, nezávislé soudnictví, demokratická kontrola výkonné moci a právo menšin na ochranu. Nezbytnou podmínkou svobodné společnosti je také sdílení západních liberálních hodnot, které určité věci zkrátka znemožňují. Podvědomé dodržování těchto liberálních zásad má zabránit tomu, aby ve volbách zvítězil odpůrce demokracie či nepřítel občanské svobody- i kdyby to pro občany bylo ekonomicky výhodné. Prý proto není např. Rusko svobodnou zemí - byť je formálně zcela demokratické.
         Pochybuji ovšem o tom, že by to s námi bylo tak zlé. Troufám si tvrdit, že deset let po sametové revoluci přijímá český národ západní liberální hodnoty zcela srovnatelně s ostatními západoevropskými národy. K urnám jsme svobodně šli už alespoň pětkrát a nezdá se, že bychom volili nezodpovědné šílence nebo bezskrupulózní diktátory. Proto si myslím, že je morální podmínka svobodné společnosti splněna a Češi se mohou na demokracii plně spolehnout. Češi neradi diskutují.
         Strach z nezpůsobilosti české společnosti rozhodovat o svém osudu má ale ještě jednu příčinu: zakořeněný odpor k debatě, k otevřené výměně názorů.
         Tento jev se neomezuje pouze na politiku. Děti v řadě českých rodin nesmějí odmlouvat, musejí poslouchat a mlčet, když se dospělí baví Školáci smějí pouze odpovídat na otázky a jsou obviněni z drzosti, když upozorní na chybu učitele. Řada českých vedoucích pracovníků otevřeně pohrdá svými podřízenými: když podřízený neudělá přesně to, co se po něm žádá, je to způsobeno jeho tupostí. Nikdy ne třeba neschopností manažera vyjádřit, proč a co vlastně chce.
         V politice je pak odpor k debatě obzvláště citelný. Když českému ministrovi neprojde zákon sněmovnou, je to často proto, že jsou poslanci omezení - nikoli proto, že si člen vlády nezajistil v parlamentu pro svůj záměr dostatečnou podporu. Třeba tím, že by klíčové poslance přesvědčil o správnosti svého návrhu. Podobně špičkoví politici veřejně ponižují a urážejí například novináře, místo aby je využili pro svůj záměr: bud' si je - v horším případě - omotali kolem prstu, nebo je - v lepším případě - přesvědčili o správnosti svých kroků.
         V české politické kultuře je vůbec málo místa pro přesvědčování. Jako bychom odmítali skutečnost, že přesvědčování je základem demokracie. Jako bychom zapomínali, že základním úkolem politika je přesvědčovat voliče. Jako bychom nebyli ochotni přijmout fakt, že schopnost přesvědčovat je mnohem důležitější než odbornost. Jako bychom se nemohli smířit s tím, že placený expert může politikovi zajistit odborné argumenty - charisma, výřečnost a ochotu však nikoli.
         Místo abychom věřili, že lidé nejsou tak docela hloupí, považujeme je předem za idioty a snažíme se je intelektuálními kličkami odstavit od rozhodování. Místo abychom své odpůrce složitě a pracně přesvědčovali o správnosti svého názoru, podlehneme intelektuální lenosti a debatě se vyhneme. Místo abychom připisovali své neúspěchy vlastní neschopnosti prosadit svůj názor, stěžujeme si na poměry a obviňujeme protivníky z nekalé soutěže. Tím, že pohrdáme voliči a protivníky, zakrýváme skutečnost, že se lidí vlastně podvědomě bojíme.
         Tento typicky český strach z lidí je projevem nedostatku sebedůvěry. Český rodič si tak docela nevěří, a proto nepustí dítě vůbec k diskusi. Podobně je na tom i učitel kárající drzého žáka, manažer nadávající svému podřízenému do idiotů, intelektuál žijící ve strachu z nevzdělanců či politik bědující nad poměry v parlamentu.
         Mnozí čeští intelektuálové se zkrátka bojí, že se hloupí občané rozhodnou špatně a zatáhnou zemi do pekel. A nejsou vůbec ochotni, natožpak připraveni někoho přesvědčovat a s někým zdlouhavě debatovat. Složité intelektuální konstrukce o odborných a neodborných otázkách jim pak mají sloužit jako zástupné a lstivé argumenty jakoby zdůvodňující, proč nemá hloupý lid rozhodovat.
         To je ale chyba! Když určitý politický krok podpoří většina občanů v referendu, málokdo může tvrdit, že rozhodují "ti nahoře o nás bez nás". A to je v dnešní všeobecné skepsi a v převládajícím nezájmu o politiku velmi zdravé směřování. Umožní totiž každému pochopit, že národ může i v dnešní složité době sám rozhodovat o svém osudu.

V demokracii zkrátka chodí k urnám z valné většiny neodborníci, které ovlivňují jak odborné argumenty, tak jejich vlastní pocity, dojmy a zkušenosti. Tvrdí-li někdo, že mají volit pouze odborníci, odmítá podstatu demokracie.

Bez pevné víry, , že svobodní občané mají obrovskou šanci rozhodnout se správně, jsou jakékoli volby pouhým divadýlkem pro mezinárodní organizace dohlížející na dodržování lidských práv.

Petr Zavadil je novinář, specializuje se na zahraniční politiku

Psáno 22.července 2000

Na úvodní stránku