Nad svými hlavami máme další světy.
Schválně - kdy jste se naposledy podívali na oblohu za letní noci, respektive na hvězdy? Myslím tím daleko od světel velkoměsta, obklopeni jinak tmou, hlavu zakloněnou či vleže na louce. A také jste pocítili ten dotyk nekonečna a tu úžasnou lidskou malost?
Ve filmu Muži v černém se v závěru objevuje jeden efektní záběr - poté, co skončí příběh, odjíždí kamera jakoby směrem do vesmíru. Nejprve vidíme města a krajinu z výšky, pak Zemi z vesmíru, pak již jen Sluneční soustavu, Mléčnou dráhu, později již jen shluky hvězd a galaxií, černočerné nic, a opět další a další galaxie, až se najednou ze všeho toho nekonečna stane kulička. S kuličkou si hraje jakési mimozemské stvořeníčko s pařátky, které si kuličku hodí do sáčku, kde je spousta podobných dalších kuliček - a odejde na večeři k mámě.
Podobný pocit mne přepadne, když se tak dívám na noční oblohu. Pocit nicotnosti. A myslím, že nejsem jediný, kdo se tak ve stejné situaci cítí. Náhle si uvědomíte, že plujete na jakési obrovské hroudě hlíny, skal a vody, která je jakž takž kulatá a říká se jí Země. Ta koule se otáčí kolem své osy, současně však obíhá kolem Slunce, a navíc se v rámci Sluneční soustavy otáčí kolem jakési pomyslné osy i s celou galaxií. Vy si jen tak ležíte, a přesto vykonáváte trojí pohyb. A nad hlavou vám září malá světélka, miliardy kilometrů vzdálená, která, ač se to zdá neuvěřitelné, jsou přibližně stejné velikosti jako Země - některá sice mnohonásobně větší, jiná menší, ale jen představa té rozlohy, těch nezmapovaných míst!
V té chvíli se chtě nechtě musí člověk porovnat s nekonečnem - a připadá si jako mravenec ve světě lidí. Někdy by se měli takto podívat na noční nebe různí arogantní předsedové stran či nabubřelí předsedové vlády. I když, možná by zjistili, že vesmír je vedle jejich důležitosti takhle malinký.
Ale dost chmur. Na hvězdách je také něco krásného. Vždy, když se vracím do Brna za rodiči a přijede mi pozdě vlak, musím se do vesničky Podolí, kousek za Brnem-Líšní, dopravit pěšky. Až do Líšně mi jede městský autobus. Pak vede cesta lesem a nakonec kolem Říčky (skutečně se tak jmenuje a kdysi byla zlatonosná). Cesta je touhle dobou již většinou opuštěná. Vyjdete z lesa a po levé straně jsou louky a políčka drobných zemědělců, za nimi pak les. Po pravé straně teče zmíněná Říčka, lemovaná po březích vysokými stromy. A když tak člověk přichází po skutečné polní cestě v noci, nerušen veřejným osvětlením, ke vsi, vidí viset nad stromy, docela nízko a skoro na dosah, hvězdy a měsíc. Tehdy se zastavím, nadechnu se čistého vzduchu a nechám se unášet krásou krajiny, zalitou stříbrným třpytem hvězd a někdy i měsíce. Za mnou bublají vody říčky Říčky, vítr si občas pohrává s korunami stromů a hvězdy v té chvíli působí tak nějak domácky.
Rád bych však upozornil ještě na jeden aspekt dívání se nahoru. Tuhle mne napadlo se podívat nad sebe i za bílého dne v centru Prahy. A od té doby tak činím častěji. Nevěřili byste, jak většina starých domů dokáže překvapit - na jednom je vyobrazena barevná ikonka Panny Marie, na jiném atlasové a atlasky podpírají vyšší patra domu, tuhle jsem na domě viděl fresku s vyobrazením nějaké historické bitvy. Nad našimi hlavami v ulicích Prahy se vznášejí andělé, svatí, dokonce i dělníci, rolníci, architekti a stavitelé, ale i zvířátka, hrozny, vinice, poháry vína, různé předměty denní potřeby, jako korbele, sudy, prsteny... Od jisté doby je možné vidět i díla jednoho z moderních výtvarníků, např. miminka lezoucí na Žižkovskou věž či muže, visícího ze střechy domu v historickém centru Prahy. Stačí jen zvednout hlavu, dávat si pozor, abychom do někoho nevrazili a objevovat nový svět nad našimi hlavami. A řekl bych nejen svět, ale pro mnohé, kteří vidí jen své vlastní problémy, možná i celý nový vesmír.
Deník Metro, JAN LIPŠANSKÝ , publicista
Na úvodní stránku