O pádu do amsterdamské putyky


         Hrdina novely Alberta Camuse Pád je právník, který rád bere případy, v nichž se může projevit jako neohrožený ochránce práv slabých a utiskovaných. Muž, o kterém ostatní věřili, že s ním ˝spravedlnost spává každý den˝. Jedné noci přechází most a spatří tam dívku v černých šatech, projde kolem ní a  najednou vidí, že skočila do vody. Ten pohled ho ochromí, pak si řekne, že se nedalo nic dělat, jde domů, nic nenahlásí. Postupně si však uvědomí, že tohle jedno nikým neviděné selhání dokazuje, že jeho veřejná postava, o jejíž ušlechtilosti nikdy nezapochyboval, je naprostá lež, a jeho existence se zhroutí. Skončí v jakési amsterdamské putyce, kde svým truchlivým příběhem obtěžuje krajany, když na nějakého narazí.

         Určitě by se tam ten nešťastník neměl upíjet sám. Média minulý týden zaznamenala příběh vládního zmocněnce pro lidská práva Jana Jařaba. V metru se zastal Afričana proti nějakým násilníkům a ti ho zbili. Incidentu přihlížely desítky lidí, z  nichž nikdo neudělal nic. Podobně chmurná zpráva přišla o pár dní později. Někteří cestující, kteří přežili víkendovou havárii autobusu na Českokrumlovsku, po nehodě vylezli na silnici a snažili se zastavovat projíždějící auta. Podle jejich tvrzení mnoho vozů projelo bez zastavení. Jsou to zprávy dost zdrcující, člověk se ale zdráhá se nad nimi příliš pohoršovat. Těžko totiž může tvrdit, že by se v situaci těch přihlížejících a projíždějících zachoval jinak. Nanejvýš v to může doufat a třeba zjistí, že takovou naději nemá moc o co opřít. Na druhou stranu si ty, kdo v metru přihlíželi a  nezasáhli, v jižních Čechách projížděli a nezastavili, představuje, jak přijdou domů. Sednou si před televizi, sledují zprávy a nadávají přitom: ˝To jsou dneska poměry. Ty nahoře jenom kradou a lidi jsou na sebe jako psi.˝ A dojmou se nad tím, že se jim uprostřed všeho toho bordelu podařilo zůstat slušnými, i když to mají těžké, tak těžké.
         Daňový poplatník platí mimo jiné i proto, aby se objevil policajt, když nějací násilníci bijí nějakého Jařaba, aby u  havarovaného autobusu stála sanitka, aby v takových situacích prostě mohl přihlížet a projíždět a nevyčítat si, že neudělal něco, co udělat měl. A po všech těch srážkách ze mzdy ho v tom stát nechá, když pod strží leží autobus, nebo když v metru řádí násilníci a on se zrovna musí vyskytovat někde blízko. Naštěstí všechno plyne rychle. Mávající oběť nehody se jenom mihne kolem předního skla, dveře metra se zavřou, vlak se rozjede a po násilnících ani po tom, koho tloukli, najednou není ani vidu. A tím to všechno hasne, člověk se tím nebude dál zatěžovat. I když, kdo ví. Jan Jařab má štěstí. Modřiny po těle zmizí. Lidi si ho ale mohou pamatovat jako toho, kdo něco hlásá, a když přijde na věc, taky to dělá. My ostatní se možná jednou sejdeme v amsterdamské putyce. Jestli ještě budou putyky, jestli ještě bude Amsterdam, jestli ještě budeme.
zdroj: Lidové noviny, 14.03.2003,autor ©Ondřej Štindl

Na úvodní stránku