Proč Američané nejsou šťastní?
Ekonomika šlape, ale USA ztrácejí "sociální kapitál" - píší politologové z Harvardu Robert D. Putnam a Thad Williamson
Americké hospodářství je v posledních letech zdrojem řady tak dobrých zpráv, jaké minulá generace nikdy nezažila. Průměrný příjem rodiny od roku 1993 pravidelně roste. V roce 1997 se poprvé za poslední čtvrtstoletí začal zvyšovat i průměrný plat. Jestliže se rozdíly v platech nadále prohlubovaly, je třeba říct, že se v poslední době v Americe začaly zvedat i ty nejnižší mzdy. Údaje o nezaměstnanosti jsou v celostátním průměru nejnižší od roku 1969. Stejně tak míra chudoby byla v roce 1999 nižší než za několik posledních desítek let. Tento mohutný, neustále trvající hospodářský vzestup zásadním způsobem proměnil podobu veřejných financí, přechodem od zdánlivě nekonečných schodků k přebytkům, které jako by rovněž měly trvat věčně. Kromě toho se od roku 1993 o třetinu snížila hladina kriminality, počet těhotenství mezi nezletilými neustále klesá a stabilita manželských vztahů naopak roste.
Tyto hmatatelné znaky materiálního zlepšování životní úrovně nelze přejít bez povšimnutí. Prosperita, veřejná či soukromá, je nezbytnou podmínkou sociálního pokroku. Dalo by se tedy očekávat, že tak dobré zprávy přinesou zemi uspokojení ze stávající vlády a zároveň ze šťastných vyhlídek, které se jí rýsují. Jenže v Americe tuto ekonomickou konjunkturu provází nespokojenost, která probublává veřejným míněním. Z hodnocení nálad ve společnosti dnes ve skutečnosti vycházejí nižší čísla, než jaká byla o generaci zpátky, kdy průměrný příjem na hlavu činil sotva dvě třetiny jeho dnešní výše.
Američané většinou soudí, že "morální klima" národa se nachází na "šikmé ploše". Počet klinických depresí se v rozmezí dvou generací zdesetinásobil. V zemi vládne hluboké znepokojení nad stavem věcí obecných a nad úpadkem smyslu pro rozlišování mezi dobrem a zlem. Vláda je tak v mnohem horším postavení, než kdyby se veřejné mínění staralo pouze o ekonomiku. Jistě, Američané pracují a konzumují daleko víc než kdykoliv předtím. Ovšem na úkor času stráveného pohromadě - při politických či občanských aktivitách, společenských akcích, organizovaných či spontánních, nebo jen tak u rodinného stolu. Tato skutečnost je klíčovým prvkem pro pochopení podobné nespokojenosti v době hospodářské prosperity. Sečteno podtrženo, štěstí jednotlivce souvisí daleko víc s pevností společenských vazeb (rodina, přátelé, vztahy v rámci obce) než s jakýmkoliv jiným faktorem (včetně příjmů).
Společenský život v úpadku
Podrobná studie zvyklostí a každodenních aktivit Američanů vynesla na světlo ohromující změny, které se ve společnosti za posledních třicet let udály. Podíl obyvatelstva na politickém životě klesl. Počet Američanů, kteří věnují čas některé politické straně, se od roku 1968 do roku 1996 propadl na polovinu. Množství těch, kdo se zúčastnili nějakého veřejného shromáždění nebo politického vystoupení, se od roku 1974 do roku 1994 snížilo o třetinu. Počet Američanů, kteří podepsali nějakou petici nebo napsali některému z reprezentantů Kongresu, pak za stejné období poklesl o 20 %. Mladé generace volí daleko méně než stejné věkové skupiny ve dvacátých a třicátých letech. Američané se rovněž s menší intenzitou zapojují do jiných forem občanských aktivit. V rozmezí let 1975-1976 se ženy i muži zúčastnili v průměru dvanácti spolkových setkání ročně -tedy jednoho měsíčně. Toto číslo se zmenšilo o více než o polovinu, takže v roce 1999 už šlo v průměru jen o pět setkání za rok. Informace získané z osobních diářů ukazují, že v roce 1965 průměrně 7 % Američanů věnovalo čas nějaké obecní organizaci. Tento údaj však již v roce 1999 činil sotva 3 %. Stejně tak účast na bohoslužbách klesla o 10 až 12 % od poloviny sedmdesátých let. Američané se scházejí méně než v minulosti. Méně zvou své přátele k sobě na návštěvu (pokles o přibližně 45 % od sedmdesátých let); počet návštěv u přátel se rovněž snížil. Ostatní neformální společenské aktivity jako partie karet či návštěvy barů rovněž zaznamenaly výrazný pokles, stejně tak praktikování skupinových sportů. Utrpěl rodinný život. Američané večeří doma o třetinu méně často než v sedmdesátých letech. Pravděpodobnost, že by rodiče odjeli na dovolenou nebo sledovali televizi společně se svými potomky či si s nimi jen popovídali se ve srovnání s předchozí generací snížila o třetinu. Z kolektivního hlediska představují tyto změny pokles amerického "sociálního kapitálu" . Sociální kapitál je tvořený sítěmi vztahů uvnitř společnosti a pravidly reciprocity a důvěry, které z nich z nich plynou - zkrátka mírou mezilidských vztahů. Sociální kapitál má vliv na společnost a jeho působení jde od dobrého fungování politických institucí po délku života jedince. Jeho pokles představuje hrozbu pro demokracii - a pro kvalitu života občanů -, stejně závažnou jako úbytek fyzického či finančního kapitálu. Představme si, že Spojené státy vstoupily v roce 1975 do období hospodářské recese a nikdy se z ní nevzpamatovaly. Tento typ trvalého úpadku je dobrou metaforou pro to, co se stalo s americkým sociálním kapitálem za poslední čtvrtstoletí.
Vážné téma pro USA i celý demokratický svět
Odpověď na tento propad by měla být prioritou politické debaty v zemi - a pochybujeme, že by také v ostatních demokraciích bylo možné otázku upevňování sociálních vazeb dlouhodobě přecházet mlčením. V případě Ameriky přitom lze jedno řešení hned zpočátku vyloučit: prosperita a peníze samy o sobě nestačí obnovit vztahy v rodině, mezi přáteli či v rámci obce. Dokonce je docela dobře možné, že právě rychlý hospodářský růst brání vybudování sociálního kapitálu, vezmeme-li v úvahu, že stále větší počet Američanů využívá prosperity k tomu, aby pracovali přesčas nebo se snažili získat více zaměstnání najednou. Průměrný počet odpracovaných týdnů na rodinu a rok stoupl z 68,3 v roce 1969 na 82,6 v roce 1999, kdy téměř 8 milionů našich spoluobčanů pracovalo současně ve dvou či více místech. Chtít bojovat proti úbytku sociálního kapitálu zvýšeným hospodářským růstem, to je jako dávat dřevěnou nohu do sádry. Skutečná veřejná debata o prostředcích, které je třeba zmobilizovat pro obnovení rezerv sociálního kapitálu, musí překročit úzký rámec koncepce hospodářské expanze jako absolutního cíle. Musí se týkat především způsobů, jak: - reorganizovat práci, aby byli respektováni a zhodnocováni zaměstnanci a aby bylo možné vzít na sebe závazky vůči rodině a obci; zajistit, aby čas na práci nezabíral čas vyhrazený občanským, společenským či politickým aktivitám; - lépe vštěpovat občanské a politické chování dětem a dospívajícím, aby vyrostla nová generace zodpovědných jedinců obdařená občanským duchem; - zastavit politiku rozšiřování měst a osobní dopravy, která přispěla k bujení chapadlovitě se rozpínajících měst v USA. Rozrůstání měst vedlo k tomu, že lidé teď tráví daleko více času v autech (obvykle sami) a méně se účastní na občanském či politickém životě; -využít nové komunikační technologie (jako internet) k podnícení zájmu o aktivity obce, o politiku či k posilování společenských vazeb při současném snižování času stráveného o samotě pasivním dialogem s televizní obrazovkou; -zajistit, aby ekonomické transformace a zvraty (trvalé odprůmyslňování a recese, které přijdou) nerozbily stávající cenné sociální sítě a obecní uspořádání ve velkých i malých městech.
Prezidentští kandidáti mluvili jen o ekonomice
Každé z těchto ožehavých témat (a nejsou to jediná důležitá témata) si zaslouží jasnou veřejnou diskusi, které by se zúčastnili vědci, novináři, ale také kandidáti a zvolení zástupci. Jsme přesvědčeni, že vážná veřejná diskuse na toto téma v rámci předvolební prezidentské kampaně mohla zmírnit další neblahou tendenci americké demokracie, která nutí k zamyšlení. Jde o úpadek - nejméně o 20 % od sedmdesátých let - zájmu občanů o věci veřejné. Podle našeho názoru by pro amerického voliče bylo daleko zajímavější slyšet prezidentské kandidáty mluvit o těchto věcech, než se nechat utápět ve statistikách a ekonomických výhledech, které na něj Al Gore i George W. Bush chrlili při svých posledních debatách. Zahájit frontální útok proti úpadku sociálního kapitálu v Americe by z hlediska politického diskursu znamenalo zavádět novoty - krok, který se některým kandidátům může jevit jako riskantní. Je však pravda, že relativní hospodářská prosperita skýtá nejpříhodnější moment pro rozvinutí veřejné debaty. Dobré politické, sociální a koneckonců i ekonomické zdraví Spojených států tak z dlouhodobého hlediska závisí zřejmě na rychlosti, s jakou mocní muži projeví zájem o to trávit méně času v debatách o velikosti amerického hospodářství a začnou se zcela vážně zabývat hodnotami demokracie. Nelze se divit, že stejně jako pro lidi zámožné, tak i pro demokracii platí, že nejen chlebem živ je člověk. Stará pravda, potvrzená očividným paradoxem, kterým je strádání plně prosperující Ameriky.
Robert D. Putnam, Thad Williamson , otiskly Lidové noviny 18.11.2000
Na úvodní stránku