Kořeny fundamentalizmu


         Islám nebyl vždy spojován s fundamentalizmem. Teprve během vývoje se objevuje proud, který je v konfliktu se západním liberálním světem. I dnes se v islámských zemích objevuje snaha o demokracii, ale některé režimy nedovedou rozlišit touhu po sociálních reformách od násilného fanatizmu. Západní křesťanství postihl na přelomu 19. a 20. století liberalizmus. V římskokatolickém prostředí se podobný jev označoval jako modernizmus. Náboženský život byl redukován na nenáročnou populární filozofii a humanistickou morálku.
         Některé aspekty renesanční a reformační kritiky tradic a  osvícenský racionalizmus byly dovedeny do důsledků. Stále více lidí se odhodlávalo postoupit ještě o krok dál. Náboženství samo o sobě se pro ně stávalo přežitkem. Paralelní vývoj probíhal v evropském a americkém judaizmu. Část islámského světa tehdy žila v archaických poměrech. Vliv koránu a šaríe směřující například k nezaujatému uplatňování práva a k  relativně lepšímu postavení žen se ještě nestačil uplatnit. V  oblastech se silnějším vlivem západní civilizace, na Blízkém a  Středním východě a na severu Indického poloostrova se demokratizující a racionální potenciál islámu rozvinul až do poloh blízkých křesťanskému liberalizmu a modernizmu. Jeho typickou ukázkou je hnutí Mladoturků pod vedením Kemala Paši Atatürka. V některých jiných případech se odpoutávání od islámských tradic a laxní přístup k náboženství spojovaly s  podporou závislosti těchto národů na západních mocnostech. Souběžně s vývojem západního liberalizmu ke krajním postmodernistickým polohám se probouzí odpor k modernizovanému náboženství. Taková spiritualita se stále více jeví mdlá, mělká, měkká, lhostejná. Neinspiruje, neovlivňuje, neposiluje, je povrchně loajální k mocným. Je útočištěm neškodných ušlechtilců. V odporu k náboženskému liberalizmu spojili síly staří konzervativci, poslední strážci opouštěné ortodoxie a  razantní muži s reformátorským nadšením, ba náboženští revolucionáři. Objevuje se tu v našem světě pestrý komplex postliberálního duchovního a politického života.
         Mezi odpůrci zbahnělé, rozplizlé náboženské moderny (a pak i postmoderny) se zformovalo v severoamerickém protestantizmu fundamentalistické hnutí. Má v něm jít o návrat k takovým fundamentům víry, jako je (doslovně chápaná) bible nebo puritánská morálka. Český arabista a islamista Luboš Kropáček (Islámský fundamentalismus, 1996) ukazuje, jak spřízněné jsou tyto pohyby v křesťanství s probuzením islámu z letargie konce 19. a začátku 20. století.
        I v tomto prostoru se tradicionalisté, zejména na Arabském poloostrově, spojili s  mladými nacionálními a sociálními reformisty či revolucionáři. Společně objevili a zformovali radikální islám 2. poloviny 20. století, islám silný, podněcující, sociálně a kulturně ofenzivní. Část dnešního radikálního křesťanstva kritizuje náboženský a politický liberalizmus, ale přitom počítá s  kritikou tradice, respektuje lidskou svobodu a bere vážně kulturní a náboženskou pluralitu. Příkladem může být římskokatolická teologie osvobození nebo protestantská teologie revoluce. Takto integrující dokáže být i spiritualita stvoření, již v USA formuloval někdejší dominikán, dnes kněz episkopální církve Matthew Fox.
        Chceme-li celý obrozený islám posledních desetiletí označit jako fundamentalistický (také se chce vracet k základům), nejde zdaleka vždy o fundamentalizmus nesnášenlivý, útočný. Znovuobjevený džihád může být džihádem hlavy, tedy spíše studiem než džihádem meče (svatou válkou). Jako některé jeho křesťanské obdoby, umí být i dialogicky otevřený, přemýšlivý a kreativní. Na půdě křesťanského i  islámského fundamentalizmu klíčí smrtelně jedovaté býlí fanatizmu, extremizmu a terorizmu. Revolucionářské a  nacionalistické emoce se proplétají s nekultivovanými náboženskými vášněmi. Skoro bychom při uvažov ání o jejich duchovních, kulturních a politických utopiích dali za pravdu H. Arendtové, že čím jsou ušlechtilejší ve svém snu, tím jsou krvavější při své aplikaci. Západní společnost je chladná, někdy cynická a bezohledná, ale je společností pluralitní a  otevřenou. Jako taková zabraňuje západní společnost křesťanskému fundamentalizmu degenerovat do násilných podob. Tento typ extremizmu proto nemá možnost projevovat se příliš nebezpečně. Obvykle nejsou v sázce lidské životy. V islámském světě se také prosazuje demokracie, ale některé režimy nedovedou rozlišit touhu po sociálních reformách a náboženskou horlivost od násilného fanatizmu. Neoficiální, nebo dokonce veřejně deklarovaná podpora takových tendencí pak stojí tisíce životů a vrhá svět na pokraj globální války. Islám i  křesťanství však mají potenciál tyto tendence překonat.
Zdroj: MF Dnes,O.Štampach
Na úvodní stránku