Jistě, nové zákony vše vyřeší


         Nemám rád nové zákony. Je jich příliš mnoho. Než si stačím zapamatovat ty staré, jsou tu novely, dodatky, nové zákony a dodatky novel, čím víc, tím lépe. Novináři se ve spěchu vyjadřují k něčemu, co neznají, ale prý četli výcuc od někoho, kdo to zná a snad to i četl. Ještě před pár lety bych každému bez uzardění tvrdil, že dobře vychovaný pes člověku neublíží. Tvrdil jsem to i poté, co jsem absolvoval výcvik psovoda a odbyl si vojenskou službu jako veterinář v pohraničí. Tenkrát, to bylo ještě za dob totality, byli psi cvičeni k zadržení člověka. Já vím, je to odporné, ale mnohem odpornější je, že za podpory státu učili kynologičtí nadšenci své domácí miláčky kousat do člověka a tím bránit svou vlast. Dodnes je tento výcvik základem naší kynologie, což je na celé věci nejodpornější. Nechtěl jsem o bojových psech nikdy psát, je to příliš složité a zjednodušovat se nemá, ale musím.

        Můj přítel si totiž koupil bulmastifa. Byl drahý, krásný, majestátný. Když se mi s ním přišel pochválit, konstatoval jsem: "Ten je miloučký." Naočkoval jsem ho proti "všem" chorobám a moc si pochvaloval, že se ani neohnal. Můj přítel měl za ty roky, co se kynologii věnuje, hodně psů. Někteří měli základní i speciální výcvik, chodil s nimi na soutěže a výstavy. Když jsem Bufa očkoval o pár let později, vážil už šedesát kilo, ale stále mě ignoroval, byl neuvěřitelně klidný. Zcela přesně si vzpomínám, jak mě přítelova žena zavolala k basetovi, který měl potíže s páteří. Manžel byl mimo domov, baset ležel na zahradě, nechtěl se hýbat, kolem stáli jejich dva kluci a bulmastif, všichni byli zvědaví. Během zákroku mně Buf střídavě funěl za krk či do tváře, pak se odebral do svého kotce, přestal jsem ho zajímat. O týden později mi volal kamarád. "Jiří, stala se strašná věc," vydechl do telefonu. "Buf zabil Matěje. Chtěl bych ho utratit, přijeď ihned." Ještě dnes se neubráním slzám, když si na to vzpomenu. Byla to scéna jak z řecké tragédie. Zatímco matka rodila v porodnici, pes se vrhl na starší dítě a zabil je. Mladší stačilo utéct a doběhnout pro pomoc. "Když jsem přiběhl na dvůr," povídal kamarád stále ještě v šoku, "chtěl jsem psa odtrhnout. Vrhl se i na mě. Byl jako šílený. Prokousl mně horní ret a ruku, ale nacpal jsem ho do kotce, zavřel, vzal Matěje do náručí, ještě žil! Říkal jsem mu: 'Matěji, tak se vzpamatuj!' V ústech měl zvratky. Vysál jsem mu je, utíkal s ním na středisko, dával umělé dýchání, masíroval, zatímco doktoři pobíhali kolem, byli bezradní." Tenkrát se lidi na přítele vrhli, jako by za smrt mohl on. Chování jeho sousedů i sdělovacích prostředků pro mě byl druhý šok, byli jako ten pes. Stalo se to před třemi lety, emoce vyšuměly, zděšené výkřiky dozněly, otázky zůstaly.

         Jak je možné, že poslušný a cvičený pes napadne dítě, se kterým žije od narození na jednom dvoře? Jak je možné, že se desetiletý kluk neubrání? Může za to plemeno? Zranění? Výcvik? Neznalost? Vše dohromady? Může se to stát i mně? Nevím, ale snažím se dělat vše pro to, aby se podobné hrůzy neopakovaly, a věřím, že pokud to budou dělat všichni, kteří mají se zvířaty co do činění, uspějeme. Cítím za profesní povinnost upozornit alespoň na jednu zásadní chybu v chovu psů, která je stále zpochybňována a relativizována. Slučujeme totiž neslučitelné, služební chov se společenským. "Pes, který se naučí kousat do lidí, je jednou provždy nebezpečný." Mohl bych uvést případy, kdy majitel psa onemocněl či odcestoval a jeho supervycvičený držitel mnoha medailí se změnil v terminátora. Jsem hluboce přesvědčen, že žádný pes, který se pohybuje volně mezi lidmi, by si nikdy neměl kousnout do figuranta. Neuberu na tom tvrzení ani písmeno, dokonce si myslím, že by pes neměl zadržení člověka ani vidět! Společenský pes se musí na rozdíl od služebních naučit nekousat a poslouchat všechny členy rodiny. I děti ho musí krmit! Neexistuje kompromis! Představy velké části chovatelů, že naučí psa zadržet nepřítele a lísat se k příteli, jsou smrtelně nebezpečné. Je to jako věřit, že se džbánu nikdy nemůže utrhnout ucho.

        Za vzor společenského výcviku by nám mohl sloužit třeba onen výcvik briardů ve Francii a jejich systém bonitace (učí psa nebát se davu, nelekat se náhlého hluku, chodit přes most, cestovat v hromadných dopravních prostředcích atd.). Považuji za správné, aby poradci chovu doporučovali ke každému plemeni i odpovídající způsob výcviku a vybavení a aby je kontrolovali jiní chovatelé a zástupci obcí. Je zcela nehorázné doporučovat a provádět služební výcvik a nezajistit všechny ostatní náležitosti, které ke služebním psům patří, tedy kotec, vodítko, košík, uzavřený výcvikový prostor. Je nehorázné chovat psy jako společenská plemena, ale současně je cvičit pro vojenské účely, je nehorázné, že tohle nikdo nekontroluje a že obce, policie i justice zaujímají k tisícům pokousání ročně polohu mrtvého brouka. Chápu, že tento nepořádek nelze odstranit ze dne na den, že je velice pohodlné diskutovat o novém zákoně, ale nedodržovat zákony a vyhlášky stávající.

        Žijeme v mediálním věku, pravda je rozmělňována obchodními zájmy chovatelů, agresí kynologů v maskáčích, bezradností naivek, ráznými podnikateli, kteří si vykopali kolem domu příkop a do něj nasadili šelmy, bezbrannými dětmi, které mají strach chodit kolem psů do školy, a také umazanými botami od psího trusu. Jak krásné by bylo, kdyby tohle vše vyřešil jeden zákon a my nemuseli dělat nic jiného než vznešeně diskutovat!
zdroj: Mladá fronta DNES ,26.02.2001, autor: Jiří Henych,veterinář

Na úvodní stránku