Příroda se mstí za utrpení zvířat
Strach z nového nebezpečí by měl rozvířit debatu, jak skončit s organizovanou brutalitou a vrátit se k přirozenému chovu. Málokteré rčení funguje tak neomylně jako to, že všechno zlé je k něčemu dobré. Zcela jistě se týká i dramatu, které v těchto dnech zažívají Evropané. Stáda skotu jsou ohrožena nemocí rozežírající mozek (BSE) a napříč kontinentem se šíří panika. "Co můžu připravit své rodině k jídlu?" ptá se v novinovém článku manželka německého kancléře. "Které potraviny jsou vlastně bezpečné?" zaznívá z médií nejrůznějších zemí. Jeden ze samozřejmých výdobytků dneška - mrazicí boxy samoobsluh plné balíčků levného masa - vnímají jedlíci rázem jako potenciální zdroj smrtelné nákazy. Supermarkety hlásí nezájem o koupi salámů, paštik, jogurtů. Najednou se dozvídáme, že riskantní je jíst i prasata, drůbež, ale také třeba bonbony ze želatiny.
Co se to vlastně stalo, že po letech bezstarostných nákupů zničehonic zažíváme takové ohrožení? Odpověď může být prostá: nemoc šílených krav lze chápat jako moment, kdy příroda řekla dost. Těžko bychom hledali děsivější výsledek lidské činnosti, než je dnešní úděl tzv. hospodářských zvířat. Velkochovy, intenzivní zemědělství a hlad po laciných potravinách dovedly "výrobce" masa k postupům, které připomínají nejhorší výjevy z apokalypsy.
Jak to začalo?
Průmyslová revoluce dala podnět k postupné koncentraci chovů a jejich přeměně v regulérní průmyslové odvětví. Týmy zemědělských vědců pak zcela pominuly přirozené potřeby zvířat a postupem let pomohly vytvořit dokonalé stroje na maso, mléko a vejce s minimem "zbytečného" pohybu a maximální "užitkovostí". Krávy tak prožívají celý život na železných roštech s řetězem kolem krku. Kvůli "klidu ve stáji" jsou prasata po narození bolestivě zbavena zubů, ocasů a pohlavních orgánů a vržena do betonových kójí, kde podle normy Evropské unie prožijí život na zhruba půl metru čtverečním. Stále přísnější požadavky na kvalitu masa omezují přísun potravy, takže často žijí v permanentním hladovění. Nehledě na další utrpení, které s sebou anonymní velkovýroba přinesla, jako například hlad a žízeň během dobytčích transportů nebo týrání na jatkách.
Namísto soukromí tělo na tělo
Nejděsivěji jsou na tom slepice. Svoji maximálně dvouletou existenci prožijí na šikmém drátěném roštu klece o rozměrech několika decimetrů čtverečních, kde nemůžou chodit, hrabat, čepýřit se, zatřepat křídly. Samotný smysl života v kleci, tedy snášení vajec pro člověka, musí vykonávat za umělého osvětlení tělo na tělo s ostatními družkami. Přitom od přírody je pro ni tento akt vrcholem intimity a vykonává ho jen o samotě, nejraději v přítmí skrytého hnízda. Vzhledem ke stísněným poměrům v klecích každé dvacáté zvíře uhyne, kvůli slabým kostem utrpí při závěrečném transportu třetina slepic zlomeniny žeber, nohou nebo křídel. Smysl života je za těchto podmínek jediný - co nejrychleji dorůst do "jatečné váhy", nadojit stanovený "normativ" mléka, snést "rentabilní" počet vajec. Pokud se tak nestane, následuje trest v podobě smrti. Darmožrouti totiž nemají v moderně řízeném podniku co pohledávat.
Jak z této mizerie ven?
Zatímco o tom, zda mají být jaderné elektrárny, dálnice nebo cementárny, a o mnoha dalších ekologických problémech lze s úspěchem polemizovat, pro zacházení se zvířaty, jak je dnes praktikováno, eticky ospravedlnitelný argument neexistuje. To vědí samozřejmě všichni, naneštěstí pro zvířata nabízí velkovýroba potravin téměř dokonalé alibi. Zatímco osudy opuštěných psů a koček řeší speciální televizní pořady, nesrovnatelně větší a masovější utrpení zemědělských zvířat se děje mimo zraky veřejnosti za zdmi kravínů, prasečáků, slepičáren a jatek. Na stůl dostáváme esteticky nezávadný, hotový produkt, který jako by neměl s týranými zvířaty nic společného. Postupem času stále barvitější zvěsti o pohnutém údělu zvířat rozšířily řady lidí, kteří se od poměrů ve velkochovech distancují a přestali jíst maso. I proti těmhle neblahým výkyvům se ale profitující zemědělská lobby dokázala pojistit. Na pevných nohou drží "výrobu" masa spleť nejrůznějších dotací a norem, která nemá obdoby. Prioritou je zachování pokud možno stálých cen. Kdykoliv klesnou pod stanovenou hladinu, vykupují vlády (zejména v Evropské unii) maso na sklad a farmářům, kteří by jinak museli snižovat stavy stád, vyplácejí cenový rozdíl. Výsledkem ale je, že producenti chrlí maso bez ohledu na to, jestli je o ně zájem, nebo ne. Podobně fungují v Česku dotace na produkci mléka. Nárok má pouze ten chovatel, který vykáže splnění norem předepsaných ministerstvem. A ty se samozřejmě nejsnáze plní tak, že se kráva nechá v kravíně uvázaná na řetězu.
Z velkochovů na pastviny
Nic ale nelze dělat beztrestně donekonečna. Pečlivě zorganizovanému systému nakonec láme vaz vlastní pilíř postavený v rámci honby za levným masem - ládování zvířat krmnou moučkou. Tedy ničím jiným než rozvařenými a usušenými zbytky těl zvířat téhož druhu. A tak se vracíme zpět k BSE, která se právě tímto morbidním způsobem usadila v organismu zvířat a poté i lidí. Je tedy smutným paradoxem, že pohled na hory vybitých krav a první lidské oběti přináší naději. Je jasné, že podstatná část lidstva nepřestane konzumovat maso. Strach z nového nebezpečí by ale rozhodně měl mezi Evropany rozvířit vážnou debatu o tom, jak co nejrychleji skončit s organizovanou brutalitou a vrátit se k přirozeným formám chovů zvířat. Znamená to zrušit plošné dotace a podpořit ekologické formy hospodaření, co nejrychleji zakázat koncentráky a pustit zvířata ven na pastviny. Maso bude sice dražší, v každém případě ale zdravější než dnes. Nehledě na příjemný pocit ze spokojeně žijících zvířat.
Marek Švehla , Lidové noviny,1.12.2000
Na úvodní stránku