Svobodu nedám za čisté ponožky


         Svobodu nedám za čisté ponožky "Neoženil jsem se, protože mám rád holky," tvrdí režisér a herec Jiří Menzel Jiří Menzel se právě vrátil z Makedonie, kde získal kdovíkolikáté už ocenění: tentokrát elegantní Zlatou kameru za celoživotní dílo. Stojí na polici v krásném novém podkrovním bytě osamoceně. Všechny ostatní, včetně sošky Oscara, se válí v krabicích v komoře.
Zdá se, že nepatříte k těm umělcům, kteří si svoje pocty stále někde oprašují?
Ne, to určitě ne. Medaile a diplomy chodí samy od sebe. S penězi to už je horší. Po padesátce jsem zjistil, že jsem si toho moc nenašetřil.
Něco jste s tím udělal?
No, teď už hledím, abych za svou práci dostal slušně zaplaceno. Bojím se být odkázaný jen na penzi. Jsem dost starý na to, abych ze sebe dělal skauta. Mám rád pohodlí. V tom jsem měšťák.
Co to znamená?
Že chci dobře bydlet, číst, co se mi zachce, a vidět, co potřebuju, jíst, nač mám chuť. Nechci mít existenční starosti. Mít pohodlný život nevylučuje možnost zůstat slušnej člověk.
Zamlada to bylo jinak?
Bylo. Byl jsem naivní levičák. Myslel jsem si, že peníze nic neznamenají, že člověk nemá vybočovat z normálu, tvrdil jsem, že režisér má jezdit s "obyčejnými" lidmi v tramvaji a stát s nimi ve frontě na česnek. To jsem říkal, dokud jsem byl student, ale jakmile jsem byl schopen vydělat si na auto, koupil jsem si ho.
K čemu vás doma vedli?
K té slušnosti. Abych každého pozdravil a za všechno poděkoval. Abych nepřekážel a neobtěžoval. Abych byl k něčemu a užitečný ostatním. Byl jsem vychovávaný Hrubínem, Trnkou, Svolinským, skautskými časopisy a foglarovkami a potom taky Čapkem a Čechovem. Čili vedený k idealismu, k tomu, abych rozpoznal, co je dobré a co špatné a co jsou to ušlechtilé cíle. Když to takhle řeknete, tak to zní možná trochu hloupě. Přesto princip slušnosti je docela prostý: nedělej jiným to, co nechceš, aby dělali oni tobě. Tahle výchova mě odcizila té filozofii, ke které jsou lidi od přírody náchylní - totiž vidět svět kolem jako možnou kořist a lidi poměřovat podle toho, jestli tou kořistí mohou být. Výchova k ohleduplnosti se ale dnes nenosí. Místo Hrubína a Foglara tu jsou pokémoni a Bravo. Výchova se považuje za znásilňování ve "svobodě" myslet si, co chci.
Vám se to nelíbí?
Nelíbí, protože absence toho, čemu se říká tak nepopulárně osvěta, vede k bezuzdnosti. Je to začarovaný kruh. Okřikujeme moralisty, že jim nikdo nedal právo určovat, co je dobré a co špatné. A dopadá to tak (jak dobře vidíme kolem sebe), že právo určovat, co je dobré a co špatné, má ten, kdo má peníze. Sponzoruje a zadává reklamy. A peníze má ten, kdo umí vydělávat na lidské hlouposti, kdo nabízí neslušnost. A tím své diváky a čtenáře nenápadně, ale jistě k té neslušnosti vychovává. Filmy, televize, knihy, časopisy plné reklam a povrchních skandálů posvěcují sobectví, honbu za úspěchem, odnaučují soucitu, touze po dobru. Ten, kdo na tom umí vydělávat, musí hodně pohrdat lidmi, ale je v dnešní době považován za slušného podnikatele.
Jste pesimista, pokud jde o budoucnost?
To snad není pesimismus, to je realistické vidění věcí. Když už je člověk nějakou chvilku na světě, může porovnávat. Ví, co bylo, vidí, co je, a co bude, si může představit.
Čeho se je, podle vás, třeba bát?
Třeba toho, že je stále méně ulic a míst, kde se člověk nemusí bát po setmění se projít. Násilí ve školách. Vysokého procenta analfabetů, jako je to dnes ve Spojených státech, které jsou nám teď vzorem v dobrém a bohužel i ve špatném.
Jak by se nám to mohlo stát, v Evropě, ve třetím tisíciletí?
Prostě tím, že si lidi na hlouposti a surovosti zvyknou, že si osvojí mravy buranů gangsterů, že se přestanou stydět, že se dívají jenom na hloupé seriály a vulgární estrády, že zpohodlní i zesuroví. Myslím si, že po jedenácti letech svobodné společnosti se dá vypozorovat ten úpadek vkusu a dobrých mravů a že bychom nemuseli jít k druhému extrému a tak slepě se amerikanizovat se vším všudy. Jsem rád, že nemám děti.
Proč vlastně?
Nedovedu si představit, že bych měl potomka, takového usmrkance, jako jsem byl já. Tupé indolentní individuum.
Tolik jste zlobil?
Byl jsem neduživej, línej a vzpurnej hajdalák, špatnej žák. Škola -až na ty předměty, které se daly "okecat", jako je literatura, dějepis nebo zeměpis -mě nebavila. Fyzika, chemie, jazyky, to byla hrůza. Jen matematika jakž takž ušla, protože tam bylo potřeba spíš myslet než se učit.
To jste se z toho ale docela "vylízal"...
Nakonec jsem odmaturoval jen se dvěma trojkami, ale na DAMU mě nevzali, šel jsem na rok pracovat do televize a řekl si, že televize teprve začíná, bude se rozšiřovat a že by v ní mohl najít uplatnění i takovej blbec jako já. Šel jsem na filmovou a televizní fakultu a pak to všechno začalo: dostal mě do ruky Otakar Vávra a udělal ze mě filmového režiséra.
Jak se dá "udělat" režisér?
Vávra jako přísný analytik na nás vyžadoval především přesnost, učil nás vyjadřovat se zřetelně, jasně a stručně, bez emocí logicky uvažovat. Neokecávat. Byl ze staré školy, latiník, věděl, že každá věta musí mít začátek, prostředek, konec a hlavně obsah, a v duchu toho nám vštěpoval, že máme vědět, co bude následovat i po té první a další větě. (Takový učitel chybí mnoha zákonodárcům.) Kromě řemesla jsme si od něj odnesli i spoustu jeho postřehů, historek, protože u všeho podstatného byl.
Leckdo mu právě tohle vyčítá -že pracoval za všech okolností.
Jenže on pracoval dobře. Proto na něj bylo víc vidět. Nebyl to "umělec", který čeká, až ho políbí múza. Byl pracovitej, systematik, a to je ve filmu důležité. Na ty režiséry, kteří dělali politickou kariéru, jiným kolegům škodili a navíc byli špatní v profesi, si dnes nikdo nevzpomene a někteří z nich dokonce už zase vesele točí. Ale na Vávru, protože vyčníval, se nasazuje psí hlava. Trochu nespravedlivě. Třeba ve Dnech zrady si dovolil dobrý žertík. Do role Klementa Gottwalda obsadil herce s nejhloupějším obličejem v Praze. Takže Gottwald v státotvorném filmu vypadal jako idiot. V tom já vidím ďábelský smích Otakara Vávry.
Vždycky jste věděl, jak bude film vypadat?
Na začátku to nikdo neví. A pokud režisér tvrdí, že se mu podařilo natočit film přesně podle jeho představ, plácá. Filmař a dramatik vůbec je především architekt. Není sochař a film není plastelína, se kterou si můžete dělat, co chcete. Musí se respektovat určitá pravidla. Režisér samozřejmě musí vědět, co chce říct a jak toho chce docílit. Ale když je na začátku, je to, jako by na kraji lesa hledal cestu. Hledá ji také instinktivně, leccos jen uhodne a výsledek je vždycky jen kompromisem mezi tím, co chtěl, a tím, co může.
Takže je to jedno velké riziko?
Všechno, co za něco stojí, předpokládá riziko. Když je člověk mladej a hloupej, tak mu to tolik nevadí. Čím je ale starší a zkušenější, tím víc si uvědomuje, že výsledek je nejistý a že on sám dává všanc svoje dobré jméno. A o to víc se bojí.
Vy si ale na nezdary moc stěžovat nemůžete. Jeden Oscar, jedna další nominace, nesčíslně cen z celého světa - a to jste ani tak moc filmů nenatočil. Věděl jste od počátku, co chcete dělat?
Je to zvláštní, ale já si svůj "program" zformuloval někdy v těch dvaceti letech. Byl jsem přijat na prestižní školu, měl ze mě být filmař a já věděl, že to štěstí, ta privilej musí být něčím zasloužená, že to nemůže být zadarmo... Prázdniny po prvním ročníku na FAMU jsem strávil na lesní brigádě na Křivoklátě. Chodil jsem z ubytovny do práce asi hodinu tam a hodinu zpátky lesní cestou. A na těch cestách jsem si budoval svou filozofii, co a jak budu dělat. Vzpomněl jsem si, co jsem si odnesl z Renoira nebo z Chaplina a dalších, za co jsem vděčný Karlu Čapkovi a jiným a proč, a přemýšlel, jak to jednou budu vracet. Věděl jsem, že to, co budu dělat, musí mít nějakou morálku, nějaké poslání, ale že to zároveň musí být lehounké jako dotek motýla, protože jenom tak to pronikne k divákovi. Čechov mě taky nepoučoval, a přesto jsem jím poučen.
V čem jste tedy hledal smysl?
V přesvědčení, že život sice za moc nestojí, ale že člověk má mít důvod, proč ho žít. Že má najít odvahu ho žít. A toho se držím dodnes: vím, že mám dělat srandu, protože lidi potřebují smích, že nemám být snob, netvářit se, že rozumím prázdnotě, kterou se tak často zakrývá nedostatek obsahu v pěně slov a balastu efektních rekvizit. Jsem alergický na "díla", která bombasticky chytí a za půl roku po nich neštěkne pes. Jsem alergický na umění, které vzniká bez lásky, nebo hůř: vzniká jen z lásky k sobě.
Říkáváte, že jste vždycky pracoval s myšlenkou, že musí filmu nebo inscenaci rozumět maminka a nesmíte se za ně stydět před tatínkem. To pořád platí?
Pořád, i když rodiče už nemám. Maminka byla švadlena, měla jen měšťanku, a tatínek byl novinář, intelektuál. A já chtěl dělat pro oba typy diváků.
A byli vaši přísní kritici?
Táta ani ne, to spíš maminka. Vadilo jí třeba, když se v Ostře sledovaných vlacích mluvilo sprostě. Ona byla vždycky starostlivá, měla pořád obavy, abych si neudělal ostudu, abych něco neprovedl, aby mě nebo tatínka zase nezavřeli.
Kdo ho zavřel?
Hned 15. března 1939, když začala okupace, ho kvůli nějakému článku zavřeli jako odpovědného redaktora časopisu A-Z, který vydával Melantrich. Nebyl tam dlouho, ale pak jej museli vyhodit z práce. Naštěstí mu nakladatelství umožnilo, aby vydal knížky o Míšovi Kuličkovi. To nás za války živilo. Potom pracoval v ČTK, ale protože nechtěl být ve straně, ba dokonce vystoupil ze sociální demokracie, aby ke komunistům při slučování nemusel, v padesátém roce jej vyhodili. Nakonec se uplatnil jako dramaturg v Trnkově studiu v Krátkém filmu.
Zůstal jste po celý život s rodiči, proto jste se ani neoženil?
Já se neženil proto, že mám rád holky. A nechtěl jsem svou svobodu prodat za čisté ponožky a vyžehlenou košili, tak pohodlný zase nejsem.
Říkáte, že jste z podstaty líný. Přitom jste na "stará kolena" přijal možná nejobtížnější úkol, šéfovat pražskému Divadlu na Vinohradech. Mohl jste si v klidu režírovat na domácích scénách i ve světě...
A mít všude vyprodáno. Rád se pochlubím. Všechny "moje" kousky v Praze i jinde se vždycky hrajou dlouho a jsou vyprodané, i když nejsou blbé. Ale já tu výzvu z Vinohrad vzal mimo jiné i proto, že tohle divadlo mám rád a že mě k tomu navedli přátelé.
S velkým vděkem počítat asi nemůžete?
To ne, ani jsem to nečekal. Minulá sezona byla trochu složitější, v této jsme šli spíš vstříc divákům a v příští zase bude možná víc závažnějších titulů. Když je spokojený divák - a to se pozná, protože máme vyprodáno, schytám to od kritiků.
To vám vadí?
Samozřejmě. Zážitek z divadla si v sobě divák nese možná i léta. Ale to, co opravdu přetrvá i pro příští generace, budou zprávy, které o nás vydávají recenzenti. Po naší práci zůstane jako svědectví to, co teď píší většinou je to jen slohová úloha na téma byli jsme v divadle. A to mi jedno není. Když tak čtu někdy ty povrchní recenze na představení, která byla pro mne zážitkem, je mi líto, že pro budoucí časy není svědectvím můj pocit, ale těch pár hloupých slov v novinovém výstřižku.
Stýská se vám po něčem z natáčení?
Vůbec ne! Ale tuhle, když jsem musel po úraze ležet v nemocnici, jsem se taky chvilkami díval na televizi, viděl jsem film s panem Hrušínským a bylo mi moc smutno. Po něm a po práci s ním a s jinými. Uvědomil jsem si, jak moc mi Rudolf chybí.
Nenatočíte nějaký film?
Musel by mě někdo vyzvat a nabídnout něco, co je o něčem. To, co se mi teď občas nabízí, nebývá důstojné. Říkají mi: Víme, že to je blbost, ale vy s tím něco uděláte. Vždycky jsem točil a i v divadle režíroval na objednávku. Nabídli mi látku, komedii, a já si na ni buď troufl, nebo mi neseděla a utekl jsem od toho. Když se tak ohlížím, vlastně jsem byl dost lehkomyslnej. Dělal jsem spontánně, moc si nelámal hlavu, nepral jsem se s tím. Snad jsem měl štěstí, že to nebylo potřeba, ale možná, kdo ví, kdybych byl víc na sebe přitlačil, mohly ty filmy být lepší.

Jiří Menzel (63) Filmový a divadelní herec a režisér, umělecký šéf Divadla na Vinohradech v Praze. Absolvoval režii na pražské FAMU (1961), hrál v mnoha českých izahraničních filmech (mj. Obžalovaný, Rozmarné léto, Hra o jablko, Něžný barbar), režíroval desítky divadelních inscenací a filmů (mj. Zločin v dívčí škole, Rozmarné léto, Zločin v šantánu, Skřivánci na niti, Na samotě u lesa, Postřižiny, Slavnosti sněženek). Oscara získaly jeho Ostře sledované vlaky (1966), nominován na Oscara byl film Vesničko má středisková (1986).
zdroj: Lidové noviny, s Jiřím Menzelem rozmlouvala Marta Švagrová

Na úvodní stránku