Lidské vzlety, boží tresty...
Lidské vzlety, boží tresty...
Nejmenší hovínko nejvíc smrdí, říkala s oblibou moje malinká
venkovská babička. Věděla o tom své. Zažila za svůj požehnaný
devadesátiletý život hodně takových smrádků. Však měla tu
zkušenost, že časem vypáchly do nenávratna... Proto je nebrala
příliš vážně. Jen si na chvíli ucpala nos. Nyní hovoří se po
hospodách, že nás cosi či kdosi (v případě ateistů Příroda, v
punktu věřících pak Bůh) trestá. Vždyť taky se podívejme: samé
bouřky, přívalové deště, nárazový vítr. Před nedávnem povodně.
Všechno se otepluje tak zprudka, že za chvíli nebude radno v
české kotlině dráždit zemi bosou nohou. Mohla by horkem
uštknout. Pak tu taky máme AIDS. Nemoc šílených krav. Klause.
Zemana. Havla. Potom též teroristy... Drogy lehké. Drogy
těžké. Války. Všemi těmi ranami egyptskými - a mnohými dalšími
- nám vzácný Otec Bůh nebo vzácná matka Příroda (jak už
řečeno, dle vyznání) prý vracejí naše všeliké hříchy.
Malé
lidské hovínko zase zasmrdělo do široka. Až nos pálí. Co by se
námi Duch Nebes či Duše Země zabývali tak do hloubky? Pročpak
nás trestat... Pořád tváříme se jako padlí andělé, kteří bijí
o mříže jakési důležitosti. Úsloví mé babičky rozšířil
jednoročák Marek ze Švejka: "Člověk si myslí, že je gigant,
ale je hovno, pánové!" A protože malé, snaží se velmi
zapáchat, dodejme. Už to tady mockrát bylo. Když přišel mor,
dostal přízvisko boží trest. A věta: "Zač nás Bůh trestá?!"
stala se historicky a zeměpisně velmi rozšířenou. Prťavé
lidské alibi. Pak osvícenci přidali k tomu bohyni Přírodu.
Později komunisté došli k závěru, že lidstvo má vše ve svých
rukou. Vysušili řeky. Popravili třídní nepřátele. Prohlásili,
že člověk zní hrdě. Přesto blesk zabíjel a pálil a hrom bil
dál, potopy se konaly, nemoci kroutily lidem krkem.
Nyní s
pokrokem začala například padat ultralehká letadla. Ta
padající obyčejná, normálně vážící, nám už nevystačí. "Kde jsi
byl, Bože?" zvoláme, stane-li se takové neštěstí. To my, kteří
v těch avionech nebyli. Ti, kdož v nich seděli, celou dobu
pádu prosí Pána Boha, aby s tím něco udělal. Neudělá. Vždyť to
není žádný jeho trest. Ani potrestání od Přírody. Vše je to
tak, že člověk se krásně vznáší. Přitom však neumí létat. Jaký
div, že začasté spadne. Není nám třeba Božích či Přírodních
trestů. Vystačíme si sami. Neboť přestože jsme malými hovínky,
snažíme se co nejvydatněji smrdět. Zajímavé ovšem je, že tato
intenzivní činnost nás dosud nezadusila. Že hovínek je čím dál
tím víc.
Mladá fronta, 23.7.2001, autor:Vl.Kučera
Na úvodní stránku