I krize může být přínos

Zdravý člověk musí ladit sám se sebou - ale zároveň musí dokázat žít ve společnosti.
         I krize může být přínos, míní švýcarská psycholožka a psychoterapeutka Verena Kastová, která minulý týden přednášela v Praze. Většinu svého života řeší duševní problémy jiných lidí. Žije obklopena pochybami, depresemi i nenaplněnými sny, přesto působí neuvěřitelně klidně a vyrovnaně. "Nejsem nespokojená. Díky své práci mám pocit, že se ve světě umím pohybovat docela dobře."
Filmová představa o psychoterapeutovi je asi taková: je to člověk, který vám málo pomůže, ale připraví vás též o hodně peněz.
Já vím. Znám i horší pohled, že terapeut upevňuje lidi v jejich nemoci, protože ta ho koneckonců živí. Ale vážně. Je to hodně obtížná práce. Veřejnost však nemá stejná měřítka pro to, co znamená pomáhat. Části společnosti by vyhovovalo, aby lidé nevyčnívali, byli bez hran a přizpůsobili se. Ale to nemusí být zdravé. Zdravý člověk musí ladit sám se sebou a vedle toho musí umět žít i ve společnosti.
Člověk si u vaší práce vybaví obvyklou poučku: psychoterapeut se snaží svého pacienta vrátit mezi normální lidi. Je to opravdu smysl toho, o co se snažíte?
Normál - to je statistický pojem. Když o sobě řeknu, že jsem normální, tak tím míním, že se dokážu v tomhle světě pohybovat, radovat a řešit konflikty. Smysl mé práce se pochopitelně liší podle jednotlivce. Ale obecně se dá říci, že jde o to, aby člověk byl tvůrčí. Aby uměl vycházet se světem, s lidmi, uměl se chovat ve vztazích.
Nemocný člověk nebo člověk v krizi je ovšem považován za někoho, kdo společnosti spíš škodí...
Ale tak to není. Ukážu vám to na příkladu depresivních lidí, kterých je poměrně mnoho. Oni - když to zjednoduším - v té depresi říkají lidem i společnosti okolo, že je nudná. Pro vnímavého člověka to může být impuls k tomu, aby se snažil učinit sebe i svůj život zajímavějším a živějším. Myslím si, že každá duševní nemoc je i  signál pro společnost, že by měla něco změnit.
KRIZE JAKO ZRCADLO

Vy máte lidské krize okolo sebe téměř pořád. Jste sama spokojená se světem tak, jak funguje?
Spokojená se světem, jak funguje? To určitě ne. Svět by se měl měnit. Ale díky své práci vnímám, že se může měnit jen jednotlivě a po malých dílcích.
To říkáte už jako zkušená terapeutka. Vnímala jste to takhle vždycky?
Na začátku jsem měla dojem, že toho můžu změnit hodně. Ale posléze jsem dospěla k  tomu, že se vlastně ani nemusí tak moc změnit, aby život stál za to, abychom ho žili. Mě vždycky zajímalo sledovat vnitřní rozměr člověka, jeho emoce. Naučila jsem se obdivovat, že je schopen žít, i když má starosti. Ta práce mi dala šanci poznat mnoho zajímavých lidí a uvědomit si pravé hodnoty.
Obyčejný člověk má dost starostí sám se sebou, vy řešíte problémy jiných. Co vaše krize? Jak je zvládáte?
Já krize nepovažuji za něco hrozného. Naopak je vnímám jako způsob, jak se vrátit sám k sobě. Dnešní život se žije hlavně navenek, povrchně nebo, chcete-li, materiálně. Chybí tu větší snaha zkoumat také nitro člověka, jeho city. Takže když mám sama problém, dívám se sama na sebe a čekám, co nového mi to přinese.
ZAPOMÍNÁME, ŽE JSME LIDÉ

Vaše práce musí být psychicky docela vyčerpávající. Skutečně vás v průběhu času o nic nepřipravila?
Vzala mi absolutní optimismus. Když jsem začínala, byla jsem optimistická terapeutka. Myslela jsem si, že společnost usiluje o více nezávislosti, že jí jako celku jde především o to, aby lidé žili svobodněji. Dnes už nevěřím, že to lidé chtějí.
Co podle vás chtějí?
Především se chtějí mít dobře. To se samozřejmě může změnit, ale teď to tak je. Třeba u své generace jsem vnímala, že hledá odpovědnost za vlastní existenci. Tenhle rozměr se dnes vytrácí, je vytlačován potřebou žít spokojený život. Takže to pak vypadá tak, že když mám zlost, vezmu si prášek. Mám dojem, že je potřeba znovu a znovu připomínat, že existuje vnitřní život člověka, že máme city. Prostě že jsme lidé.
Myslíte si, že se průměrný člověk má chuť sám sebou tak zabývat, že zkoumá každou krizi, důvod své naštvanosti?
Myslím si, že právě proto, že ten vnitřní svět nebereme vážně, hledáme často spíš vedlejší řešení a náhražky, které by nás zbavily nespokojenosti. A tím, že se člověk stále znovu snaží pomocí umělých věcí zahánět nudu, se zároveň zbavuje i  schopnosti, aby ji vůbec vnímal.
Co s tím?
K tomu, aby si člověk tyhle věci uvědomil, není vždycky ani zapotřebí odborná pomoc. Každý máme pocity, je jen důležité si jich všímat. Totéž platí i pro sny. Je důležité mluvit o snech společně, povídat si o nich s jinými lidmi. Ne se bavit jen o fotbale.
Vám se daří změnit to, co popisujete? Přimět člověka, aby se přestal soustředit jen na dobré bydlo a začal si víc všímat, co nosí sám v sobě?
To se samozřejmě vždy nedaří. Ale smyslem mé práce je neustále dávat podněty a  upozorňovat, že nežijeme jenom na povrchu. Já si prostě myslím, že život se dá pořád zlepšovat. Jen je jednoduše třeba chvíli počkat. Lidé podle mě v sobě mají velkou touhu hledat smysl. A hodně lidí vnímá, že smysl prostě koupit nelze. Takže mám dojem, že tu je prostor, aby si člověk začal znovu všímat i svého nitra.
O VĚDĚ JE TŘEBA PSÁT JINOU FORMOU

Snažíte se, aby lidé našli smysl své existence. Máte dojem, že je tahle vaše snaha dostatečně ceněná?
Práce psychoterapeutky ne, ale moje práce spisovatelky ano. Společnost totiž vnímá práci terapeuta tak, že se snaží dát do pořádku, co v pořádku není, ale přitom si nemyslí, že by to bylo něco velmi prospěšného nebo přínosného.
Z toho by se dalo usuzovat, že vás víc uspokojuje psaní...
To se takhle nedá rozlišit. Moje knihy přece vycházejí z mé terapeutické práce. Mé psaní každopádně zasáhne mnohem víc lidí. Což je dobře, protože se tak zpětně dozví i něco o této práci.
Vaše knížky moc nepřipomínají to, co si člověk představí pod pojmem odborná kniha. Je v nich hodně konkrétních příkladů, fiktivních rozhovorů, možná až beletristických prvků...
Ano, a mám dojem, že v tom je budoucnost vědy. Jsem přesvědčená, že se lidé o  výsledky vědy zajímají, ve Švýcarsku to platí určitě. Ale základem je, aby jim dokázali porozumět. Proto považuji novou formu, o kterou se snažím ve svých knihách, za tak důležitou. Psychologie má v tohle ohledu trochu zvláštní postavení, protože každý máme svůj vnitřní svět. Ale platí, že lidé, kteří zažili něco nepříjemného, prožili nějakou ztrátu, hledají odpovědi. A obracejí se i ke knížkám. Je logické, že by jim měli rozumět, ne?

*** VERENA KASTOVÁ žije ve Švýcarsku a patří mezi nejvýznamnější světové psychoterapeuty. Vystudovala filozofii a psychologii a nyní působí jako analytička ve Sankt Gallenu. Vedle toho přednáší na Institutu C. G. Junga a na univerzitě v  Curychu. Do roku 1998 byla předsedkyní Mezinárodní společnosti pro analytickou psychologii. Ve své práci se zabývá tématy, jako jsou role oběti, typy životních krizí, jejich rodinný, profesionální a sociální rozměr a možnosti krizové intervence, komplexy a posun pohledu na ně. Je autorkou více než desítky úspěšných knižních titulů. Česky od ní loni vyšly v nakladatelství Portál knihy Imaginace jako prostor setkání s nevědomím a Krize a tvořivý přístup k ní.
        
S psycholožkou rozmlouval J.Unger

Psáno 2.září 2000

Na úvodní stránku