Volání o pomoc
Před několika dny jsem se jako každé ráno vypravil k novinovému stánku, abych si zakoupil svou denní dávku téměř už opakujících se zpráv. Atentáty, masakry, korupce, znepokojení ultrapravicí, krachy, špatné zákony, špatné novely novel zákonů, v podpalubí narůstající rozčarování, na palubě samolibé skotačení - a nad tím vším přísahy na dobré úmysly a starost o občany. Kdybych býval jen tušil, co mě u toho stánku čeká, raději bych se mu vyhnul. Začalo to nevinně. Ponejprv mě na titulní stránce jednoho deníku upoutala půvabná tvář a cudně poodhalená ňadra jedné naší velmi populární ženy. Kdyby ovšem zůstalo u toho. Ocenil bych krásu a ponořil oči do titulků domácího zpravodajství. Leč vedle té fotografie bil do očí úpěnlivý výkřik, volání o pomoc, rozechvělý sten - titulek: Jsem bez sexu!
Něco není v této zemi v pořádku, řekl jsem si, když taková žena je bez sexu. Jak je to možné? Kdo za to ponese odpovědnost? Kdo se zase bude vykrucovat, že ta či ta strana za nic nemůže, že oni vykonali pro sex v této zemi vše, co bylo v jejich silách. Představil jsem si možnost zneužití této skutečnosti v předvolební kampani. Otevření politických dvířek pro nástup Nezávislé ultraerotické iniciativy. Byl jsem tak vystrašený, že jsem se rozhodl jednat. Zavolám do deníku, seženu adresu a na vlastní útraty vyrazím kamkoli, třeba na Floridu. Naštěstí s přibývajícími léty jsem se naučil svá první hnutí mysli podrobit korekci rozumu. Cožpak o mou oběť by nešlo, určitě by se našel dodatečný sponzor, leč, co kdyby se mé úsilí minulo vzhledem k chátrajícímu tělu zcela účinkem. Třeba bych zapříčinil ještě větší stres, ještě větší potřebu volat do celého světa o pomoc: Jsem bez sexu!
Došel jsem k závěru, že se to musí řešit nějak zásadně, možná i zákonem, ale hlavně koncepčně a v nejbližším časovém horizontu. Především nezjednodušovat a vnímat ten odvážný výkřik také na pozadí státního dluhu, rozštěpených názorů v poslaneckých klubech, uvědomit si, že nejen když jde o gripeny, je možné opravdu všecko. Navrhuji založit pohotovostní oddíly, které by byly čtyřiadvacet hodin denně schopny zamezit hned v počátku každé situaci, jejímž vyvrcholením by byl podobný výkřik. Navrhuji, aby se jejich financování neřešilo státními dluhopisy, ale aby zdroje byly nalezeny v rozpočtu ministerstva školství, případně s drobným podílem z některé kapitoly ministerstva kultury. Tělo bez sexu není zdravé. Ve zdravém těle pak jest zdravý duch. Zdravý duch produkuje zdravou kulturu. Tuto koncepci podporuje také skutečnost, že jsem ještě neslyšel, že by někdo vykřikl Jsem bez vzdělání! nebo Jsem blbec! či Jsem neschopný! - v tomto směru naše školství funguje dobře. Ale pravděpodobně je zanedbávána sexuální výchova. Starší učitelé se nemohou opřít o osnovy z doby předrevoluční, mladší zřejmě priorizují vlastní praxi před předáváním zkušeností.
Vzpomínám si na dobu temné totality, kdy v jednom městě se jednomu řezníkovi oddávaly vzadu za krámem ženy všech stavů a všeho věku, aby si posléze pyšně odnesly domů kousek jater nebo hovězího, a přispěly tak ve většině případů k utužení socialistické rodiny. Nevím, jestli ty ženy trpěly víc nedostatkem sexu nebo těch jater. Ale dnes, kdy obchody přetékají rozličným zbožím, kdy svoboda a hojnost se dají nabírat plnými hrstmi, je zvolání na titulní straně onoho deníku varující. Pod pozlátkem se může skrývat nebezpečná hniloba.
Máme přece své modelky, populární zpěváky a zpěvačky, své baviče profesionální i politické rádi, říkají nám tak hezky, co máme jíst, co si máme myslet, jak se oblékat, jak se muchlovat, jak hubnout, jak si nic nedělat z tloušťky, kam jet na dovolenou... A najednou takový výkřik strádání. Chci se dožít poklidně konce svých bolavých let. Prosím, nechci už tak smutnou zprávu nikdy v novinách číst. Mysleme i na to před blížícími se volbami.
Zdroj: Otakar KOSEK, režisér, 22.05.2002,deník Metro
Na úvodní stránku