V globálním obklíčení
Světem obchází strašidlo globalizace, dali by se parafrázovat staří dobří Marx a Engels. Rozpínavost nadnárodních monopolů vystrkuje drápy do všech končin. V jedněch bezuzdně ždíme přírodní bohatství a levnou pracovní sílu. V druhých pak tahá z kapes bohatší části světa peníze za své bezduché výrobky. V malém jsme si to prožili během historie mnohokrát. Třeba taková říše římská. Pravda, na mnohých místech jejích map stálo "hic sunt leones" (zde jsou lvi). Zbytek ovšem obhospodařovala vydatně. Na straně druhé ovšem Winston Churchill ve svých Dějinách anglicky mluvících národů upozorňuje, že v čase římské okupace patřilo k samozřejmostem slušně situovaných rodin mít ústřední topení. Po odchodu Římanů i ti nejbohatší žili v chladu a výrazně horších hygienických podmínkách až do dob historicky nedávných. Svět si také čichl ke globalizaci například po Kolumbově přistání v Americe. Dotek dvou světů přinesl Evropě brambory a syfilis. Indiánům smrt, alkohol a koně. Nicméně současná globalizace je totální. Pomáhá jí všechno, co člověk vymyslel. Svoji civilizaci, ideologii i filozofii rozváží tato ďáblice promptně. Internet. Televize. Hamburgery. Nejsprávnější délka nohavic. Nebetyčná nuda. Svět se stává globálně obklíčeným. Je továrnou na peníze i na chudobu. Mladí, kteří proti globalizaci protestují, vědí proč. A když nevědí, velí jim tak cit. Je to přirozené, neboť jak řekl kdysi už citovaný Churchill: "Kdo nebyl ve dvaceti komunista, nemá srdce..." Komunisty myslel ovšem lidi s naivními, snílkovskými ideály, ne stalinské mašineristy. Dokončil myšlenku: "... kdo komunistou zůstane po třicítce, nemá rozum." I boj s globalizací je takovým svárem mezi srdcem a rozumem. Vytunelované země a černoušci s nafouklými bříšky. Lidé, jejichž konta jsou žumpy na peníze. Ošklivé paradoxy. Nicméně: nebylo by těch nafouklých bříšek ještě víc, kdyby nebylo oněch smrdutých finančních septiků? Právě tak jako by neexistovali nejspíš mnozí koně, kdyby nebylo dostihů... Kdosi přirovnal boj proti globalizaci s dávnými dělnickými bouřemi vůči strojům. Časem se vztah člověk - mašina urovnal. Stane se tak nejspíš stejně i s globalizací. Nějak se navzájem srovnáme. Lidé a ta velká zlá čarodějnice. To však neznamená, že je dobře opovržlivě uplivovat nad těmi, kdo s duší čistou proti ní křičí. I oni jsou totiž důležitou součástí onoho urovnávání.
Autor: Vladimír Kučera, publicista
Psáno 4.5.2000
Na úvodní stránku