Globalizace? Cukroví s bodláky.

         K r a k o v - Na brance před velkou elegantní vilou na jižním předměstí Krakova visí cedule: "Pozor, velmi zlí psi." A na trávníku sedí dva malí jezevčíci a přátelsky vrtí ocasem. Ve dveřích domu stojí drobný nenápadný muž - Stanislaw Lem. Nejpřekládanějšímu spisovateli z bývalého východního bloku nechybí sebevědomí, ale ve svých devětasedmdesáti letech zároveň hodnotí svět s nadhledem a s jistou dávkou rezignace. "Globalizace? Těžko je mít nějaký vyhraněný názor. Je to jako s počasím. Tady v Krakově mě občas rozčiluje, ale ono takové je, a s tím se nedá nic dělat." Lem se nesnaží odpovídat na konkrétní otázky - pohodlně opřen ve staré lenošce v pracovně, která je obložena až ke stropu knihami, vede monolog. O všem možném: o Rusku, jež ztratilo své velmocenské postavení, o nových krakovských hypermarketech, tak oblíbených mezi místními obyvateli, o amerikanizaci kultury i o svém mládí prožitém ve Lvově. Za zády má na regálech pečlivě srovnaná polská vydání svých děl (několik výtisků od každého titulu) a občas se zdá, jako by ztratil nit vyprávění. Není tomu tak. Vždy se vrací k tématu, které v těchto dnech tolik hýbe Prahou a celým Českem, a metaforicky charakterizuje globalizaci. "Je to cukroví, z něhož trčí bodláky ," říká například. Odmítá vyslovovat jednoznačné soudy - každý jev má pro něho dobré i špatné stránky. A za chvíli dodává: "Spor o globalizaci je sporem o to, aby ekonomicko-finančně-technologické máslo na chlebu bylo pokud možno rovnoměrně rozetřeno." Přitom se nepředvádí jako člověk, který je schopen zareagovat na každou otázku.
        "Vy že se bojíte zasedání Mezinárodního měnového fondu? Připravujete se na pouliční válku? Nic o vašich starostech nevím," říká. "Své znalosti o dnešním světě čerpám z každodenní četby Foreign Affairs, International Herald Tribune a New York Times. Nic tam o nějakých hrozbách pro obyvatele Prahy nepsali," dodává omluvně. Pro Lema je nejvýraznějším projevem globalizace internet. Výhrady k němu však vyjádřil před několika lety ve sbírce povídek "Tajemství čínského pokoje", i když jeho výhody plně využívá. "Vedle mám sekretariát, a když se dohaduji se společností 20th Century Fox o autorských právech, je to otázka půlhodiny, než dostanu odpověď na svůj mail." Jenže nebezpečí vidí například v tom, že díky internetu se informace z burzy v Hongkongu dostanou za pár vteřin do Londýna. Příliš rychlé globální skoky v rozvoji komunikace mohou být pro šikovné burzovní spekulanty velmi užitečné, ale pro někoho jiného nevýhodné. "Když se koupete, tak si napustíte vanu a pak do ní opatrně vstupujete. Nic se nestane. Ale když tam skočíte, tak vodu vylejete na podlahu," vysvětluje. Kromě toho informační síť spojující celý svět zplošťuje masovou kulturu a zároveň přispívá k její amerikanizaci. Podle Lema nelze pochybovat o tom, že internet je užitečný pro vědce a školy. Jenže zároveň se na počítačích hrají stejné hry v Polsku i v Japonsku.
        Postupně dochází k unifikaci života a to, co má hodnotu, je téměř nepozorovatelné. "Žijeme v epoše, kde se kulturní potřeby šesti miliard lidí uspokojují stejným způsobem. Když vypnete zvuk u televize, nevíte, zda se koňské dostihy nebo automobilové závody konají v Polsku, Švédsku nebo Francii," říká. A to nahrává Američanům, kteří mají nejvíc peněz. "Zrovna teď v Itálii za německé peníze točí jednu z mých knih a sotva vyjdou s penězi. A Američané mi platili jen za pouhou opci dvacet tisíc dolarů." Překvapuje ho hit posledních měsíců - globalizace, o níž se ještě před pár lety vůbec nemluvilo? Vždyť žánr science-fiction jakoby automaticky předpokládá jednu univerzální společnost, která řeší především spory s mimozemskými civilizacemi... Lem se však od své tvorby lehce distancuje. "Většina mé tvorby spadala do doby, kdy jsme byli pod sovětským protektorátem. Sám fakt cenzury neumožňoval psát o temných stránkách této reality a já mohl jen v grotesce nepřímo naznačit, co si myslím."
        Pocit dnešních lidí podle jeho názoru vystihuje prostý obraz: točna, na niž vjíždí lokomotiva a nikdo neví, kterým směrem vyjede. Vždyť před čtyřmi měsíci ještě vůbec nikdo nemluvil o nějaké energetické krizi. Pár let před první světovou válkou se zdálo, že vše je v nejlepším pořádku. Neschopnost odhadnout vývoj v nejbližších letech dobře ilustruje jedna německá knížka, která se zabývala tím, čím bude žít 21. století. Vyšla před pěti lety a nebylo v ní ani jedno slovo o internetu, o biotechnologiích nebo o klonování. "Napsal jsem o tom knížku. Jmenuje se Mrknutí a v Polsku je bestsellerem. Nikdo prostě nečekal tak rychlé změny. Nikdo není schopen odhadnout další vývoj a reaguje se jen na okamžitou situaci. Při zavádění eura se psalo, že je to geniální nápad, dnes se mluví o fiasku. A tak je to se vším."
         Lem není zásadním kritikem globalizace a vnímá ji i pozitivně jako vyrovnávání životních rozdílů. "Je to jako v jednom polském vtipu. Rus jel do Paříže a Francouz do Moskvy. Když Francouz přijel do Varšavy, myslel si, že už je v Moskvě, a když Rus přijel tamtéž, měl pocit, že je v Paříži," směje se. Opakovaně se vrací k tématu, které ho zaujalo. Každý jev na světě je relativní a my jej nemůžeme jednoznačně odsuzovat, i když se nám nelíbí. Demonstrace proti globalizaci nic na dalším vývoji nezmění. Vždy byli chudí a bohatí, s tím se nedá nic dělat. "Ovšem uznávám, že je rozdíl mít šest párů bot nebo dvě stě. Takové množství je nesmyslné. K čemu je jednomu člověku obchodní dům plný šatů? Kdo je tak bohatý, měl by nadbytečné peníze dávat do kultury - jako burzovní spekulant Soros."
         Lem vzpomíná i na Halič před válkou, kde huculská děvčata prodávala bandasku plnou malých borůvek za krajíc chleba. Kdyby globalizace pomohla nejchudším oblastem, docela by ho to potěšilo. Odmítá však představu, že k všeobecnému blahobytu dospějeme tím, že peníze vezmeme bohatým. "Kdyby mi sebrali všechno, co mám - a mám toho docela dost, půl století píšu knihy, které byly přeloženy do 38 jazyků -, tak to bude asi milion dolarů. Ale pomůže to mému čtyřicetimilionového státu? Každý by dostal tak maximálně 50 centů. A co já? Půjdu žebrat na ulici. Prostě je to iluze, že vyššími daněmi zvýšíme šanci na všeobecný blahobyt." Na zmatky kolem zasedání MMF se dívá s nadhledem. "Polsko bude za několik milionů let přesně tam, kde je nyní severní pól. Není to příliš potěšující zpráva, ale já v té době už nebudu žít. Vaše obavy jsou přehnané. Nic strašného se nestane, nic skvělého ani špatného z té konference nevzejde. Neobjeví se druhé slunce ani sarančata nepřepadnou Česko. A navíc oni se vaší zemí nebudou zabývat."
Mladá fronta DNES, 25.09.2000, autor: Roman Krasnický

Na úvodní stránku