Proč ekologům globalizace nevoní.
Na Prahu již teď dopadají virtuální mraky slzného plynu z Washingtonu a Seattlu, v štiplavé mlze však pořád není jasné, proč ten křik. Co vlastně chtějí odpůrci globalizace? Vždyť je to proces, spontánní a nikým neřízený, a my se na něj pouze učíme nějak reagovat, opakují se laciné poučky. Jenomže ono tomu tak není. Globalizace ekonomiky - teď jde totiž o peníze - má svou páteř a svoje aktivní vykonavatele, ty, kteří bohatnou, a ty druhé. A když jde o peníze, tak ostatní musí mlčet. Na oficiálních billboardech ekonomické globalizace by asi seděl anděl v tričku s nápisem HDP, kterého nesou na nosítkách poučení ekonomové finančních institucí napříč africkou krajinou. Hladem zbídačený lid vítá zahraniční investory, kteří dětem dávají cukrátka a s otci moudře rozmlouvají o nové přehradě v romantickém údolí. Jenomže reklama je navoněná zdechlina, a ten anděl z papíru neví o životě nic. Hraje si na pískovišti ekonomické teorie. V luxusním nočním podniku globalizace zatím sedí u stolku Moc a Peníze a šmelí se ostošest. Svalnatí vyhazovači Mezinárodního měnového fondu (MMF) pouštějí dovnitř na pozvánky politiky, a další globální aktéry - přírodu a lidi drží v uctivé vzdálenosti. U stolků se ozývá: "My vám ty peníze půjčíme, a abyste nám je nějak rozumně mohli vrátit, tak tady máte dobrý úrok. Asi by bylo nejlepší domluvit se s lidmi, kteří vzadu popíjejí šampaňské, to jsou kamarádi z nadnárodních společností."
Otevřete jim doly na měď, teď je dobrá cena. A taky prý máte kvalitní dřevo." Ještě u dveří, které podrží dveřník ze Světové banky (SB), na vás volají: "A neutrácejte za blbosti. Teď potřebujete růst HDP, ne vzdělání nebo nějaké životní prostředí." Jenomže uctivý dlužník má doma taky rodinu: trochu armády, trochu byrokracie, trochu zahraničních kont. Všem musí něco dát a teprve to, co zůstane, může proinvestovat na hospodářský růst. Jednou odejde a zanechá dluh ve zplundrované zemi. Zaplatí ti, kteří tehdy stáli venku před barem. Potřeba jiných ukazatelů vývoje, než je ekonomický růst, je tématem dneška. Slepá víra v makroekonomická měřítka, kterou instituce typu MMF a SB globalizují a vyvážejí do celého světa, aniž by počítaly s externalitami a budoucími výdaji, už bere za své i na bohatém severu. Tak si našla v globálním světě pár přátel: jih a transformující se ekonomiky. Fungují (Česko nevyjímaje) jako skanzen minulých blbostí a neosvědčených modelů.
Na globálních kolbištích (Seattle, Washington, letos v září přijde na řadu Praha) se střetávají životní prostředí a kvalita života s tunami exportované oceli, vzdělání a informace se zbytečnými terrawatthodinami elektřiny, trvale udržitelný rozvoj a decentralizace moci s novým ekonomickým kolonialismem. Na ulicích se hlásí o slovo ti, jichž se Peníze a Moc nějak zapomněly zeptat, když projektovaly své globální experimenty.
Pustit ke slovu zastánce alternativ je příliš nebezpečné. Mohlo by se totiž ukázat, že globální ekonomika opravdu smrdí, že reformy, které by musely globální finanční instituce podstoupit, by se fakticky rovnaly jejich zrušení. A tím by někdo přišel o peníze i opojný vliv. Představte si to ohrožení bezpečnosti světových měst, kdyby se v nich potkávaly tisíce takto rozhněvaných a zklamaných starých mužů.
autor:Ivo Bělohoubek, mluvčí iniciativy proti ekologické globalizaci
Psáno 8.května 2000
Na úvodní stránku