Firmy těží z rakoviny.


         "Tabákové firmy útočí svými výrobky na nezletilé a ničí jim život, a proto je třeba proti nim aktivně bojovat." To je jedna z hlavních myšlenek Davida Simpsona, ředitele londýnské dobročinné organizace International Agency on Tobacco and Health, kterou vyjádřil během svého pražského vystoupení na semináři v Lékařském domě v Sokolské ulici. Jako bývalý šéf organizace Amnesty International, která bojuje za svobodu neprávem uvězněných lidí.

Říkáte, že proti bezpráví bojujete i ve své současné práci. V čem takové bezpráví spočívá?

Lidé mladší osmnácti let ještě nejsou schopni odolat nátlakům tabákových koncernů, odpovědně se rozhodovat. Firmy navíc neudělají nic, aby alespoň mládež varovali, že nikotin je smrtelná droga. Nespravedlnost vidím v tom, že se dětem takovéto strašlivé poznání tají, zkresluje nebo vědomě zlehčuje. Lehce potom mladého člověka ukořistí a udělají z něho závislého kuřáka.

Není to však na volbě každého člověka, jak se svým zdravím naloží?

Bezpochyby. Každý má právo se svobodně rozhodnout, jestli bude, či nebude kouřit. Ale z mé zkušenosti mohu říci, že když mi potom na lůžku umírá pacient na rakovinu plic, takové právo na něj moc velký dojem neudělá. Tabákové firmy mladé prostě neustále zpracovávají. Hlásají, že jejich výrobky jsou pro dospělé, ale copak děti se nechtějí podobat právě dospělým? To ani nemluvím o reklamách nebo například o volných vstupenkách na koncert hudebních hvězd za předpokladu, že dotyčný přijde s krabičkou cigaret.

Jakými způsoby tedy proti tabákovým firmám bojujete?

Aby se z podvědomí mladých vytlačila jakási tradice toho, že lidé prostě kouří a není na tom nic divného, či dokonce nebezpečného, musí být takový boj komplexní. Od zákazu reklamy na tabákové výrobky přes zvýšení ceny pomocí daní, důrazná varování o nebezpečích přes snižování hodnot toxinů nebo třeba až po všeobecně uznávanou a zákonem danou normu, že se nesmí kouřit na veřejných místech. Důležitá je však především role doktorů. Oni mají tu moc a prestiž, aby lidi dokázali o nebezpečných následcích kouření přesvědčit. Aby šli příkladem, nebo alespoň varovali.

Podle České lékařské společnosti u nás kouří téměř 25% lékařů. Je to vysoké číslo?

Je to pětkrát více než v západních zemích. Ale kdoví, kolik by jich v současnosti kouřilo, kdybychom u nás v padesátých letech neprovedli studii, jejímž záměrem bylo zjistit naši domněnku, že kouření přímo souvisí s rakovinou plic. Cílovou skupinou byli právě lékaři, kterých jsme oslovili na šedesát tisíc. Do pěti let nám téměř dvě třetiny z nich potvrdily, že naše tušení bylo správné. Pointa je však v tom, že kdyby tehdy cílovou skupinou byli například taxikáři, číslo 28 procent v současnosti kouřících Britů by bylo vyšší.

Když vyjmenováváte způsoby, kterými se snažíte proti tabákovým koncernům bojovat, nezdá se vám, že tím omezujete jejich svobodného podnikání?

Zasahuji do jejich podnikání, ale oni si musí uvědomit, že prodávají smrtelně nebezpečný výrobek. Statistická čísla jsou neúprosná. Průměrná ztráta života kuřáků je osm let. Ale ti, co umírají na rakovinu plic ve středním věku, přicházejí až o dvaadvacet let. Předpokládáme, že kvůli kouření zemře až deset milionů současných mladých kuřáků a přibližně dalších pět set milionů lidí může očekávat smrt způsobenou právě kouřením. To vás potom opravdu šokují čísla na druhé straně - u výrobce. Například jsme zjistili, že jedna nejmenovaná americká tabáková firma má roční zisk větší než Bangladéš, Kostarika, Papua Nová Guinea a Keňa dohromady.

Co byste poradil těm lidem, kteří s kouřením chtějí přestat, ale nemají k tomu dostatečnou vůli?

Měli by si stanovit termín, kdy přestanou. Nejlépe za jeden až dva týdny. Nedoporučuji přestávat postupně. Svůj úmysl by měli oznámit všem svým blízkým, přátelům a kolegům v práci, aby jejich úsilí získalo na závažnosti a jakési oficialitě. Také je dobré odvykat kouření ve dvojici, protože dva lidé se mohou navzájem podporovat. Při prvním nezdaru by to rozhodně neměli hned vzdávat. Statistiky říkají, že z tisíce lidí dokáže napoprvé přestat pouze sto sedmdesát jednotlivců. Až po sedmi pokusech se počet úspěšných zvedá až na čtyři sta padesát. Kouření je prostě droga. Odvykání trvá dlouho.

Vy sám kouříte?

Ne. To bych ani nemohl dělat svou práci a byl bych tím největším pokrytcem na světě.

Mladá fronta DNES, 4.12.2000 ,Eduard Preisler

Na úvodní stránku