Poklidná dušičková blokáda informací


        Denně jsme pod palbou informací. O  Dušičkách, v den Památky zesnulých, se však zaposlouchejme do ticha. Telefonem, faxem ani internetem nás z věčnosti nikdo neosloví. Vůbec ale nepochybuji o tom, že v každé rodině by se našlo několik jejích členů, kteří, sledujíce nás již shůry, mají velkou touhu říci nám něco pěkně z plných plic. Z jejich perspektivy věčnosti jim musí naše každodenní pachtění se za udržením jistého životního standardu připadat obzvlášť bezcenné. Jenomže my dál čučíme na televizní reklamy, které nám vtloukají do hlavy, že nemít ten či onen výrobek zavání méněcenností a bez mobilu se už vůbec nedá žít. A představte si, že někde v Africe jde domorodý muž nakoupit do města. Žena mu však zapomněla říci, že má koupit i sůl. Co udělá? Sáhne po mobilu? Kdepak, jde ke zvláštnímu kmenovému stromu a řekne mu, co má muž ještě nakoupit. A ten její mužskej sůl skutečně přinese. A takhle to tam funguje vždycky.
        Určitě se mi již podařilo někoho naštvat. No dobře, telepatie dnes už zřejmě sdělovací techniku ze sedla nevytlačí. Také lidi nevěřící na posmrtný život jsem již asi dostatečně popudil. Nikdo však nemůže vyvrátit, že zcela reálné je vzpomenout si na zesnulé. Nemyslím tím takové: "Jó Bohouš, to byl pěknej vykuk. Ten se vyznal. Co nešlohnul, to neměl. A chlastal taky jak duha. Ale o mrtvejch jen dobře." Mám na mysli tichou vzpomínku, v níž před sebou vidíme tvář někoho blízkého, který už mezi námi není, ale přitom jakoby z dálky slyšíme jeho hlas, slova pro něho typická. A najednou si uvědomíme skutečný význam těch slov. Víme, že nikdo jiný to nemohl povědět právě takto, zrovna tehdy a tam. Je to očista. Jako by se slova, která denně mnohokrát říkáme, slyšíme nebo čteme, vyprala v nějakém tom pracím prášku z přitroublé reklamy.
        Škoda že slova, stejně jako lidé, získávají na hodnotě, až když se jich nedostává. Zemře-li člověk, je najednou pro pozůstalé mnohem cennější, než když se s ním denně setkávali. A v situaci, v níž prožíváme velmi silné emoce, se nám stává, že nenalézáme slova pro vyjádření toho, co cítíme. Podobně jako s přemírou slov je to s informacemi. Nechci samozřejmě tvrdit, že naše možnost přístupu ke spoustě informací je špatná. Tvrdím však, že příliš mnoho informací může člověka otupit, a to v tom nejzásadnějším, v denním kontaktu se svými nejbližšími a dokonce i v porozumění sobě samému. Mohli bychom to přirovnat k pohledu z okna vlaku na obrovský lán obilí. Vidíme široké pruhy žlutých klasů vlnících se ve větru, ale podoba jednotlivého klasu nám uniká. Z masmédií se dozvídáme o bezpočtu neštěstí - letecké havárie s desítkami lidských obětí, záplavy v Indii s oběťmi na životech a milion lidí bez přístřeší.
        Ta milionová neštěstí nám také nějak splývají v nedohledný lán. A možná právě náš soused prožívá bolest ze ztráty někoho blízkého nebo se dozvěděl, že jeho syn má zhoubný nádor. Ne, v televizi to nedávali, tak jak to vlastně máme vědět? Dokonce si třeba ani nevšimneme, že náš partner prochází nějakou krizí, protože máme jeden telefonát za druhým - společníci nás informují o výhodných zakázkách, věřitelé urgují prošlé termíny, my uháníme ty, kteří cosi dluží nám, a taky musíme vědět, jak hrála Sparta s Baníkem.
        Existují také jiné informace - z našeho vlastního nitra. Vnímat je však můžeme, až když nejen vypneme televizi, rádio a počítač, ale dáme také červenou našemu rozjetému rychlíku myšlenek. Potom možná zaslechneme hlasy našich předků, kteří už tu s námi nejsou. Oni sice již moc dobře vědí, že dokud se nezmění něco v samotné podstatě lidí, je zbytečné doufat, že ve volbách do Senátu dáme svůj hlas těm správným politikům. Ze stále stejně špatného stavebního materiálu, ať je jeho stranický název jakýkoliv, nemůžeme postavit dobrý dům. Přesto nám však třeba z toho svého nekonečně širšího záběru pohledu naši předci poradí, koho volit, aby nadělal alespoň méně škody. Nebo nám to napoví náš vlastní vnitřní hlas? V každém případě stojí za to pokusit se, a nejen o Dušičkách, o zcela pokojnou blokádu halasných informací a ztišit se.
Zdroj: Metro, Petr Petříček, šéfredaaktor časopisu Vital

Na úvodní stránku