Lidé v honbě za vymoženostmi civilizace přehlížejí varující ztráty
Od doby, kdy si člověk uvědomil, že oproti ostatním živočichům je obdařen výjimečnou schopností přemýšlet, využívá toho především k usnadnění a zpříjemnění života. Stav civilizace na přelomu milénií přímo vybízí k bilancování. Několik desítek tisíc let existence druhu Homo sapiens lze považovat za dostatečně dlouhou zkušební lhůtu schopnosti člověka používat rozum. Nabízí se proto otázka, zda lidstvo při snaze o pokrok skutečně obstálo. Dosáhlo toho, že je dnes život na modré planetě existencí zdravých a bezstarostných lidí žijících v symbióze s přírodou?
Dnešní člověk je stejný jako na počátku své existence, je sběračem, lovcem a bojovníkem, ale využívá zcela odlišných prostředků pro uspokojení svých tužeb. I představa vítězství má stále stejnou podobu: podmanit, využít a zničit. Tuto metodu člověk používá i v kontaktu s přírodou. Snaha zdokonalovat, tvořit a zdolávat překážky bez ohledu na přírodní zákony má stále negativnější dopad právě na přírodní rovnováhu. Je vítězstvím skutečnost, že máme auta a továrny, ale dusíme se na ulicích a bojíme se napít z pramene vody? Nebo je snad vítězstvím to, že si byty a kanceláře plníme umělými květinami a nábytkem ze vzácného dřeva, a přitom každý den mizí ze světa další živočichové i rostlinné druhy a tropické pralesy už leckde patří minulosti? Či je vítězstvím to, že jsme zajatci zaměstnání a pracujeme mnohdy déle než rolníci v době nevolnictví a nezbývá nám čas na osobní rozvoj a relaxaci? Je výhrou to, že vymýšlíme stále dokonalejší zdravotnickou techniku a přitom nejsme schopni zastavit narůst nových onemocnění, jako jsou nejrůznější poruchy imunity, respirační, kardiovaskulární, nádorová či psychiatrická onemocnění? Pod leskem úspěchu nepřehlížejme varující ztráty!
Ztrácíme nejen morální hodnoty, ale také kontakt s přírodou. Tu chápeme jen jako jeviště pro naši hlavní roli na světě, ale nevnímáme fakt, že naše hra začíná mít špatné kulisy, herci vedou každý svůj monolog a publikum přestává rozumět smyslu hry. Ztrácíme to, co je také nedílnou součástí plného života - duševní pohodu, zdravé životní prostředí, čistou vodu, vzduch a půdu dávající hodnotnou potravu. Za to nacházíme lhostejnost, aroganci, sobectví , nenávist, spěch, bídu, nemoce a život beze smyslu. Tyto problémy neléčíme od příčiny, ale opět vymýšlíme nové náplasti na nehojící se rány. Kupujeme balenou vodu, potravinové doplňky, přirozený pohyb nahrazujeme pobytem ve fitcentrech, pocit smutku a prázdnoty zaháníme lacinou zábavou v nočních podnicích. S podivem se pak pozastavujeme nad tím, kam spěje mládež se svojí zálibou v alkoholu, drogách, promiskuitě či kriminalitě.
Tento článek nechť je prosbou o zamyšlení nad současným stavem společnosti a jejím vztahem k přírodě. Zamysleme se nad názorem, že sebemodernější technologie nemůže vyřešit globální problémy Země, pokud se součástí myšlení každého člověka nestane ekologické cítění. Každý z nás by měl ve svých činnostech zohledňovat vliv na životní prostředí stejně tak, jako dnes automaticky uvažujeme o tom, jaký osobní prospěch nám daná věc přinese. I když minul čas vánoční, mysleme svým dárkem na přírodu, neboť ona nás obdarovává každý den bez ohledu na to, zda je důvod k oslavě. Mysleme při výběru zboží, zda skutečně potřebujeme vše, co trh nabízí. Mysleme při výběru čistících a mycích prostředků, zda nepoškozují životní prostředí. Mějme na paměti, že také důsledným tříděním odpadu, včetně jeho ekologické likvidace, šetrným užíváním vody, energií, volbou stavebních a výrobních materiálů či dopravních prostředků můžeme výrazně ovlivňovat životní prostředí z pozice řadového občana. My jsme ti, jejichž přáním a výběrem by se měl trh řídit, a ne ti, kdo se mají prizpůsobit jeho nabídce. Dokažme, že jsme lidé myslící a nedokazujme, že hlavní odlišnosti od ostatních živočichů je naše nadspotřeba. Apelujme v tomto smyslu na přísné dodržování stávajících zákonů a prostřednictvím poslanců na přijetí nových, které všem resortům stanoví pevné podmínky zohledňující vliv na životní prostředí.
zdroj:Mladá fronta DNES, 19.1.2000, dopis čtenáře, autor: Simona Krýslová, studentka Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni
Na úvodní stránku