Civilizace proti barbarům


         V posledních dnech se ozvalo mezi politiky mnoho volání do boje za záchranu civilizace. Bohužel v nich dochází k nešťastnému a  nebezpečnému směšování několika různých významů tohoto slova. Podívejme se na celý problém podrobněji. Slovo civilizace má tři navzájem propojené, ale v podstatě odlišné významy. První je jednoduchý, pochází z antropologie a etnologie a neznamená nic jiného než společnost s vyšším stupněm organizace, oproštěným od čistě rodových vazeb, která je díky tomu schopná dosáhnout jistých technologických pokroků (hovoříme proto o civilizaci mezopotamské, aztécké, incké apod.). Civilizace v tomto pojetí byly - zjednodušeně řečeno schopné vytvořit si vlastní byrokracii. Záhy se ale ukázalo, že není vůbec jasné, kde vyšší stupeň organizace začíná a kde končí, proto antropologie od tohoto termínu upustila. Další dva významy jsou mnohem méně vyhraněné. První klade rovnítko mezi civilizací a  blahobytem (reprezentovanými technologií a ekonomikou). To máme na mysli, když po návratu z chalupy do pražského bytu řekneme, že jsme se vrátili do civilizace. Druhý běžný význam je mnohem závažnější. Ten dává civilizaci na roveň s našimi niternými hodnotami, které v  sobě slučují nejen svobodu, demokracii, ale i mnoho hodnot, které známe z biblických podobenství. Navíc se k tomu ještě váží různé formy chování v mezilidských vztazích. Řeklo-li se tedy u  měšťanského stolu o návštěvníku z exotických krajů, že je civilizovaný, znamenalo to, že byl schopen jíst bez mlaskání, nepokusil se svést hostitelku, neukradl rodinné stříbro ani nikoho ve spánku nezavraždil. Oba tyto významy slova civilizace se často slučují. Hovoříme-li v tomto smyslu o civilizované zemi, míníme nejen to, že je možné se tam osprchovat teplou vodou, ale také že její občané požívají základních svobod a jsou zákonem i výchovou nuceni podřizovat se normám chování, které neomezují zásadně svobody jiných. Příslušnost k civilizaci považujeme za absolutní, jediný možný způsob lidské existence. Všimněme si zde, že nikdo nehovoří o  útoku na naši˝ civilizaci, ale na civilizaci jako takovou.

My a barbaři


Protiklad civilizace a ne-civilizace bohužel používáme stejně, jako staří Egypťané používali protikladu řád a chaos, staří Řekové rozlišení mezi Řeky a barbary a staří Římané rozdílu mezi Římany a  všemi ostatními. To, co je mimo civilizaci, nepovažujeme za stejně hodnotné jako to, co je její součástí. Lidské bytosti, které nepokládáme za civilizované, jsme ochotni objektivizovat, brát jako jednolitou skupinu a v protikladu k ní definovat sami sebe. Civilizovaný˝ život a civilizované˝ chování se pro nás staly tak samozřejmými, že je považujeme za přirozený důsledek historického vývoje nebo dokonce evoluce samé. Je to něco, o čem předpokládáme, že ti, kteří to nemají, po tom touží. Podporováni filozofy rádi a  vděčně zapomínáme, že jsme svých výdobytků dosáhli nepříliš civilizovanými˝ metodami. Celé 16. a 17. století žila Evropa z  plenění nového světa. Technologické a společenské pokroky 19. století byly do značné míry postaveny na vykořisťování kolonií. I  země demokracie, svobody a příležitostí byla dost nevybíravě vyrvána z rukou necivilizovaným˝ divochům, kteří, pokud se odmítli zcivilizovat˝, živoří dodnes v rezervacích. Civilizace jako soubor životních hodnot a postojů je stále pojmem relativním. Ne všude je lidský život považován za posvátný, ne všude je rovnost individuí kladena před soudržnost skupiny. Co je ale na civilizaci v tomto smyslu univerzální, je její exkluzivnost a rozlišování lidí a  symbolů na dobré a špatné podle toho, stojí-li uvnitř, nebo mimo ni. Navíc je také pro civilizaci hodnot typické lpění na civilizaci materiálních požitků a jejich ztotožňování s dobrem.

Útok na podstatu


Z tohoto přirozeného zmatení pojmů vyplývá, že z útoku na materiální hodnoty vyvozujeme útok na všechny naše základní hodnoty. Zavraždění tisíců lidí nás jen dále vede k odmítnutí vnímat pachatele jako příslušníky civilizovaného světa: a stejně se díváme na ty, kteří s  nimi sympatizují. To je však nebezpečné. Ve jménu ochrany našich duševních hodnot jsme vlastně ochotni chovat se zcela v protikladu k  těmto hodnotám. Dovoluje nám to právě pojem civilizace, který zbavuje síly barbarismu a chaosu, jenž na ni útočí, statutu lidskosti a dovoluje nám zacházet s nepřáteli jako se zvířaty. Všechny masakry ve známých dějinách lidstva se odehrály na tomto principu. Lidé, kteří nasedli minulé úterý do letadel, aby se stali nejmasovějšími vrahy živoucí paměti, se považovali za nástroje spravedlnosti, vyslance světla do světa tmy, vlády řádu do říše chaosu. Ti, kteří je vyslali, si však museli být vědomi, na co útočí. Smrt tisíců lidí pro ně byla jen vítaným vyostřením situace. Budeme-li upřímní, přiznáme si, že stejně tragický útok na jakékoli jiné město by neměl takové důsledky v očích světa, protože by svou symbolikou postrádal sílu útoku na samo srdce materiální podstaty naší civilizace. Budeme-li proto reagovat podle jejich plánu a  chovat se, jako kdyby útok na New York byl skutečně útokem na civilizaci v její celistvosti, záměr se jim vydařil. Svět se bude dále polarizovat na civilizace postavené proti sobě, které si navzájem odmítají status lidskosti a nezastaví se před ničím.
zdroj:Lidové noviny, 22,9,01, Dominik Lukeš

Na úvodní stránku