Schizofrenie říše středu



         Čínská společnost prodělává závratné změny. Zároveň zůstává stále stejná. Čína se mění tempem, které bere dech. Mnozí dokonce tvrdí, že už není komunistickou zemí. Autoritářskou, to ano. Ale nikoli komunistickou v tradičním smyslu slova. Dnešní říše středu nemiluje totiž Marxe, ale konzum. Toto všechno je ovšem jen jednou stranou čínské mince. Tou odvrácenou je politika. A  tady je podstata tamní schizofrenie jako na dlani: zatímco ekonomika je stále svobodnější, politický systém zůstává stejně strnulý jako za časů předsedy Maa.
          Pro toho, kdo nebyl v Číně deset let, je přistání na supermoderním letišti v Šanghaji šokem. Kde jsou ony podezřívavé tváře policistů? Kam zmizely stupidní plakáty? A  jak to, že nikdo neprohledává zavazadla? ptáte se zmateně po důvěrně známých procedurách. Marně. Pohledná úřednice v mžiku orazítkuje pas a zářivě se usměje: "Přejeme vám příjemný pobyt." Místo vyčpělé propagandy visí nad její hlavou gigantický billboard s reklamou na luxusní mercedes. Kolem postávají zjevně spokojení lidé v dobře padnoucích oblecích, navoněné a načesané dámy. Že u sebe máte notebook a  fotoaparát? To, co by před desetiletím vyvolalo vážný spor, dnes nikoho nevzrušuje. Prostě idylka. Skoro jako kdyby vás omylem zavezli do některého ze západních velkoměst. Ovšem pozor! Kdo by teď propadl dojmu, že taková je celá ohromná Čína, krutě by se spálil.

Idyla končí za Pekingem


Stačí přeletět na sever, do patnáct set kilometrů vzdáleného Pekingu. Tam je zcela jistě potkáte. Tváří se nenápadně, v  ruce žmoulají nezbytnou vysílačku a slídí, co se kde šustne, připraveni v mžiku přivolat policejní antony. Nebo zavítat někam na venkov. Stamilionů čínských farmářů se totiž grandiózní modernizace zatím moc nedotkla. Spíše vůbec. Už kousek od hlavního města spatříte chudičké místnůstky vydlabané ve spraši, obývané stejně jako ve středověku společně se zvířaty. Toto je ta druhá, odvrácená tvář současné Číny. Obě k ní neodmyslitelně patří.

Už toto století může být čínské


Asi žádná jiná země nezažila v posledním čtvrtstoletí tak obrovské změny jako právě nejlidnatější stát světa. Tamní hospodářství v minulých dvaceti letech rostlo v průměru o  závratných sedm procent. Říše středu zbohatla a zesílila. A  "jede" dál, navzdory kritice, jež se na ni valí za porušování lidských práv. Čínský prezident Ťiang Ce-min zřejmě moc nepřeháněl, když v děkovací řeči za přidělení olympijských her Pekingu hovořil o 21. století jako o "století Číny". Nic naplat, říše, která zhruba do patnáctého století vévodila světu v technologickém vývoji, literatuře a byla nejsilnější zemí planety, se nyní znovu vehementně hlásí o slovo. Mnozí v  ní právem spatřují budoucí supervelmoc. Čínský autoritářský režim je - co se týče pohrdání lidskými právy - jedním z  nejodpudivějších na světě. Ovšem v hospodářské oblasti přinesla inspirace kapitalismem své ovoce. Jen namátkou: na 300 milionů lidí se vyšvihlo nad hranici chudoby. Statisíce "nových Číňanů" - továrníků, podnikatelů a bankéřů - pohádkově zbohatly, byť často pomocí korupce. Městská centra se rozrostla o gigantické "chrámy konzumu", o futuristické komplexy, technologické parky a univerzitní městečka.

Auta vytlačila tradiční kola


Čínským silnicím už nevládnou pověstná jízdní kola, jež se v  minulosti stala národním symbolem srovnatelným s Velkou zdí. Ulice nyní zaplnily automobily, které šokují svou početností. A bude ještě "hůř": podle nedávného průzkumu si třetina městských obyvatel hodlá v následujících pěti letech pořídit vůz. Většina Číňanů považuje řízení auta za jednu ze tří nezbytných moderních dovedností - vedle znalosti angličtiny a  počítačové gramotnosti. Překotný stavební boom ve velkých městech zřejmě nemá ve světě obdoby. Taková šanghajská oblast Pchu-tung, to je tedy něco. Výškové jeřáby tam trčí naježeny jako stromy v lese, však je to také největší staveniště planety. Před deseti roky ústřední vláda rozhodla, že tu na území přes 500 kilometrů čtverečních postaví zbrusu nové finanční centrum. Právě odtud má Čína ve třetím tisíciletí vládnout světu. Investice se sem jen hrnou. V místě, kde byl ještě před pár lety nejvyšší stavbou požární rezervoár, se teď ocelově blýská impozantní Ťin Mao Tower, se 420 metry třetí nejvyšší budova zeměkoule.

Nejúspěšnější kapitalista? Syn prezidenta


Vládnoucí strana otevřeně povzbuzuje kapitalismus. Jak Číňané vysvětlují, slovo "zbohatlík" už není nadávkou, ale poklonou. Jak by také mohlo, vždyť jedním z nejúspěšnějších kapitalistů není nikdo jiný než Ťiang Mien-čeng, syn prezidenta. Tomuto nejprominentnějšímu z "princátek" přezdívají král čínské hi-tec. Chová se prý zcela v západním duchu. Jeho otec studoval v Moskvě, on sám v USA. Už to znamená zásadní rozdíl v tom, jak každý z nich chápe svět. Znalci místních poměrů soudí, že právě takoví lidé jako Ťiang junior už brzy povedou Čínu. V zemi raketově roste soukromý sektor a stát po krůčcích vyklízí pole. V drobných vesnicích i ve velkých městech lidé přišli o jistotu "misky rýže denně" a jsou nuceni se o sebe postarat sami, byť se to mnohým nezamlouvá. Vládní politika je natolik kapitalistická, že přispívá k rychle se prohlubující propasti mezi bohatstvím a chudobou. Na jedné straně multimilionáři západního střihu, blýskající se nevídaným přepychem, na straně druhé lidé bez domova.

Země nasává cizí kapitál


Nové předpisy, souvisící s usilovnou snahou Číny vstoupit do Světové obchodní organizace, umožnily soukromým firmám přístup na kapitálové trhy - to je zásadní obrat. Podle expertů by to mohlo změnit čínskou ekonomiku stejně radikálně jako Teng Siao-pchingovo rozpuštění maoistických komun koncem sedmdesátých let. Ani slovo privatizace už zdaleka není tabu. Vláda hodlá umožnit nákup akcií i cizincům a čínští občané budou moci být vlastníky téměř všech průmyslových kapacit s  výjimkou "strategických". "Američané by tomu nevěřili, ale my budujeme úplně stejnou ekonomiku, jako mají doma," tvrdí Wej Wu-ťun, podnikatel z Pekingu, jehož otec byl blízký spolupracovník Mao Ce-tunga.

Z komunismu zbylo heslo: Kdo není s námi, je proti nám


Rostoucí vliv peněz rozbil v Číně skoro všechny Maovy poučky. Prakticky už zbyla jedna jediná - komunistická strana (jež je ovšem komunistickou už jen podle názvu) je vládnoucí silou a  zárukou jednoty Číny. O to více na ní nynější vůdci lpí a  neváhají tvrdě rozdrtit každého, kdo by ji zpochybňoval. A tak kulisou liberálních změn v ekonomice zůstává absolutní strnulost politických institucí a tvrdá represe všech odpůrců. Založit opoziční stranu je nemyslitelné, státní média živoří pevně sevřena ve stranických rukách, právní instituce jsou slabé a pod kontrolou strany. Prakticky denně se z Číny hlásí připomínky Maovy éry, v níž se lidé báli každého nečekaného zaklepání na dveře: co chvíli je některý z disidentů poslán do vězení za "podvracení státu". Nepřítelem číslo jedna se stalo nevinné náboženské hnutí Fa-lun-kung. O mučení vězňů či útlaku menšin v Tibetu a muslimském Sin-ťiangu nemluvě.

Zkorumpované mládí


Něco se ovšem přece jen změnilo. Řada Číňanů, dříve se aktivně zapojujících do demokratického hnutí, se teď staví k jeho ideálům vlažně a spíše zaměřuje pozornost na ekonomický úspěch. Mladí, kteří si hrůzy budování komunismu, jemuž padlo v Číně za oběť třicet milionů lidí, nedokážou ani představit, pragmaticky sahají po rudých knížkách, jež jsou pro ně klíčem ke kariéře. Zdá se, že sázka na materialismus režimu vyšla. Číňané se nechali "zkorumpovat", výměnou za tichý souhlas s  monopolem komunistické moci dostali větší osobní a ekonomické svobody než kdykoli dříve. "Dokud se nepostavíš proti straně, nechají tě na pokoji, nezajímá je, co děláš," řekl jeden pekingský podnikatel v časopise Newsweek.

Vůdcové se bojí


Přes okázalé sebevědomí se ve slovníku čínských vůdců často vyskytuje slůvko "luan" - chaos. Byť zatím jen hrstka Číňanů zpochybňuje oprávněnost strany vládnout, její stratégy zaměstnávají obavy z možných masových nepokojů, vyvolaných nespokojeností venkova, nezaměstnaností či hněvem z rozbujelé korupce. A pekingští vůdci, kteří byli kvůli svým postům ochotni "připustit" invazi kapitalismu, nechtějí ponechat nic náhodě. Jejich snaha přežít v současném rychle se měnícím světě, který totalitním režimům nepřeje, se podobá hledání elixíru života. S hrůzou sledovali, jak se v posledních letech poroučela většina komunistických vlád na planetě. Zvláště je vyděsil rozpad SSSR. A nedávno byli svědky pádu Slobodana Miloševiče. Tuší, že chtějí-li se jeho osudu vyhnout, musí pokračovat v reformách. Kuloáry vládních paláců nesměle probleskují zmínky i o částečné politické liberalizaci. To je však úkol spíše pro nové, pragmatičtější generace vůdců. Ovšem dokud tak Čína neučiní, její přeměna na opravdu moderní zemi nebude kompletní.

Čína v číslech (za rok 2000)

Počet obyvatel: 1 265 000 000
Rozloha: 9 596 960 km2
Přírůstek populace: 0,9 %
Průměrná délka života: 69 roků u mužů, 72 let u žen
Gramotnost: 90 % mužů, 73 % žen
Přírůstek HDP: 7,0 %
HDP na hlavu: 3800 dolarů
Nezaměstnanost: 10 %
Počet televizorů: 400 milionů

MF dnes, 19.7.2001, Autor: L.Kryžánek

Na úvodní stránku