Enfant terrible českého filmu-Igor Chaun
Tak se mu říkalo už před deseti lety. Paradoxně, protože do dneška žádný celovečerní film pro kina nenatočil. Ale pořád byl vidět a na co sáhl, to s sebou přineslo bouřlivou diskusi: originální cyklus televizních povídek Velmi uvěřitelné příběhy, dokument Léčba Klausem, dvoudílný portrét Mikiho Volka, dva svazky deníkových memoárů - a samozřejmě i náhlá změna Igora Chauna, buřiče a aktéra bujných večírků, ve stoupence východních náboženství. "Prostě další póza, zase chce být zajímavý," krčí někteří rameny nad jeho přerodem ve vyznavače buddhismu. Pravda však je, že Chaun už se nehádá, nevede zuřivé polemiky se svými kritiky, tvrdí, že objevuje jiné světy. "Je ve mně celá kapacita, celý potenciál štěstí, jen ho neumím ještě vytěžit."
Co máte z takového života, když pijete jen nealkoholické pivo?
Kdybych uměl být v jiných věcech tak razantní, jako ve svém rozhodnutí pro abstinenci, byl bych dneska mnohem dál. To bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí: ušetřil jsem strašně moc energie… Už čtyři roky jsem neměl změněný stav vědomí - kromě snů. Už čtyři roky si nemohu nic namlouvat: vidím věci, jaké opravdu jsou. A jen díky tomu, že tak ostře vidím ten průšvih kolem sebe, můžu ze sebe cedit optimismus, tedy optimismus z podstaty, nalézaný u samého dna.
Ale o filmu, svém prvním velkém "opravdickém" filmu, přece pořád sníte?
Ano, a to je v háji. Když člověk něco moc chce, na něčem lpí, je to špatně.
Teď mluvíte jako buddhista, ale já se ptám filmaře - řada vašich kolegů dnes zůstává jen u reklam, a nepláčí…
Já jsem asi z té poslední generace, co ještě stihla na škole a v televizi natočit pár podstatných věcí, než se začala živit reklamou. Dnes agentury hledají mladé talenty už na škole, je to pro klienty mladé maso… Kapitalismus je dneska tvrdší než před osmi devíti léty, kdy jsme začínali my. Navíc má náš ročník mezi sebou dobré vztahy, pořád ještě se zajímáme o svoje věci. Teď mi Honza Hřebejk poslal textovku: Pustil jsem si po čase tvoje Velmi uvěřitelné příběhy. Je to neuvěřitelně dobrý, Orsone. - To udělá člověku radost.
Z čeho vlastně žijete, Orsone Wellesi?
Z honorářů a úspor. Kniha nebo dokument, to člověk spíš dotuje. Ročně udělám jednu dvě reklamy, poslední dobou spíš míň, z toho se dá vyžít. Starám se jen o sebe, kočku a auto, čili na to rajče, benzín a Kitekat si vždycky vydělám.
Nechcete snad naznačit, že jste chudý?
Ne, do role nuzáka se nestylizuju, vydělám si na to, co chci. Sice zprvu, když jsem se potkal s honoráři ve světě reklamy, moje sociální cítění začalo varovně blikat, a myslel jsem na platy učitelů a doktorů… Jenže tak to prostě chodí. Těch opravdu dobře placených králů reklamy je na trhu jen pár, zatímco doktorů potřebujeme fůru. A hlavně se tyhle věci snažím vidět v jisté střízlivosti: na úspěch i neúspěch, na ty rozpory a rozevírající se kleště duality se pokouším aplikovat onu východní teorii o pomíjivosti, o neskutečnosti, o iluzornosti tohoto světa…
To zní na někdejšího rebela, který rád šokoval, trochu poraženecky…
Ale to přece neznamená, že se máme na tenhle svět vykašlat! Naopak se máme chovat líp! Proto se sem rodíme… A čím víc to zkouším, tenhle náhled, zjišťuju, jak velký jsem pořád já sám sobec - a kolik stresovaných lidí chodí okolo. Přišla se ke mně vybrečet jedna dívka, šla po přechodu na zelenou a řidič na ni zařval: "Ty krávo!" Protože mu neuhnula. - To je úplně ukázkový příklad, kdy fyzicky trpím. Kam jsme se to v téhle zemi dopracovali? Ten aspekt morálky, prosbu "chovejme se k sobě slušněji", jsme vepsali i do té loňské výzvy Děkujeme, odejděte!, jenže si z toho média nakonec vzala jen ten prvek politický.
Co jste té plačící slečně poradil? Co měla podle vás udělat?
Lidé jsou uzamčení ve své jedinosti. Zapomněli, že spolu souvisí. Přitom každý by se měl o "neznámého" zajímat stejně jako svou matku či sestru. Všechny duchovní postupy, které jsem poznal při natáčení dokumentů, s různými osobnostmi, různé směry, nejen buddhismus, ale i holotropní dýchání, práce s energií, meditace, šamanismus, všechny tyhle metody slouží ve jménu čistoty otevírání srdcí a odhazování slupek sobectví. Pak už tu nejsou řidič a chodec, dva rozdílní lidé…
Jenže takhle zbavujete člověka jeho jedinečnosti!
A co to je, jedinečnost? Důležité je rozněcovat lásku.
Dobrá, ale z jedinečnosti se rodí osobnosti, kdežto vy kážete vlastně univerzální stádnost.
Ale ne… O čem mluvím, má v člověku teprve uvolnit jeho skrytý potenciál: poznat utrpení a zbavit se ho. Nalézt vlastní svobodu.
Víte, že máte vystupování velmi neodbytného věrozvěsta?
Ano, vím… A snažím se to mírnit. Ale já jsem opravdu fascinován tím, jak buddhismus působí. Vezměte si, jak v téhle nejateističtější zemi Evropy naslouchala plná Sportovní hala dalajlamovi. On hovořil s prostotou jihočeského sedláka. Uprostřed se s úsměvem omluvil, že ho něco svědí, a začal se před deseti tisíci lidmi škrábat, honit nějakou blešku. To je buddhismus. Je to svoboda a návrat k nesobecké přirozenosti… Také já byl v roli pochybujícího, jako teď vy, a ptal jsem se, zda opravdu mám věřit v karmu a reinkarnaci a tyhle věci. Psycholožka Marta Foučková mi jednou řekla, že tyto věci jsou pro ni větší jistota, než stůl, u kterého sedíme - a poklepala na něj. Intuice a pozorování života mi říkají, abych tomu věřil.
Ještě pořád jste neodpověděl, jak se měla zachovat ta dívka, napadená hrubým řidičem?
Neměla se nechat vnitřně zranit, naopak ho měla politovat.
Ale kvůli tomu přece nemusí vyznávat buddhismus. K takovému postoji slušného, vyrovnaného člověka snad stačí, že vás tak tatínek s maminkou vychovali?
Jsem přesvědčen, že dobro v lidském srdci převažuje. A je opravdu fuk, jakou metodou jako tasemnice vyleze na povrch. Jedno, jakým náboženstvím… Na někoho potřebným způsobem zapůsobí umění, třeba jako Beethoven na mé rodiče, na jiného kytka na poli, a analytický typ musí pozorovat kolotoč života. Hlavně se musí člověk podívat do vlastního nitra a říci si: tenhle most nechci postavit proto, aby lidi říkali - to je most pana Nováka, ale proto, aby po něm prostě mohli chodit. Jakmile přestaneme lpět na tom, že je to "náš most", nemusíme želet, pokud ho příroda nebo okolnosti zničí. Bude-li most stržen, není pak ublíženo mně, panu Novákovi.
Co je na tom špatného, být hrdý, že jsem postavil most?
Soutěživost, ta je špatná. Marnivost. Soutěživost přináší úspěch na úkor někoho jiného. Tím vnitřně ubližujeme sobě. Nevymezujme se proti někomu. Buďme s někým - třeba i s tím protivným řidičem.
Jenže soutěživost je přirozená vlastnost, a taky nutnost, aby vyhrával ten lepší, ne?
Jaký význam má slovo lepší? To je jen dohodnutá konvence, pomocné slovo. Nad ním stojí nepomíjivé hodnoty.
Jak ale můžete točit, jestliže popíráte soutěživost? Cožpak není umělec už ze své podstaty ješitný?
Ano, teď jste se trefila, v tom je má hlavní rozpolcenost, ve stejně silné inklinaci k duchovnu i ke tvorbě. Víte, mě rodiče učili, že Umění je něco velkého, složitého, na co se musím dlouho připravovat. Takže ta lehkost, snadnost až samozřejmost některých mých kolegů, se kterou přivádějí na svět třeba nedokonalá díla, ta je pro mne udivující a někdy pro mne hraničí až se svatokrádeží. Mě má preciznost brzdí. Někdy raději neudělám nic… Zároveň mě brzdí, že umělecká tvorba vychází z ega, je to uchopování světa mými individuálními prostředky - skrze mou bolest života. Naopak duchovní chápaní tohle vnímání života skrze vlastní "já" obrušuje. Je to rozpor. My umělci jsme determinováni potřebou procedit svět skrze sebe. Nemáme to vyřešené, snad s výjimkou těch zenových básníků, co psali verše na listy stromů či skály, aby je vzápětí smyl déšť…
Čili, abyste smířil jedno s druhým, musel byste natočit film, který by se sám za minutu vymazal?
Správně. A ještě dokonalejší bych byl, kdybych ho nenatočil vůbec a řekl: pusťte radši něco od Tarkovského nebo von Triera. A už se mě neptejte, kdy natočím celovečerní film…
Ale přesto točit budete?
Doufám. Jsem v etapě, kdy jsem dokumenty řekl, co jsem říci chtěl, a vracím se k hranému filmu. V televizi mám točit jednu detektivku a hlavně čekám, jestli dostanu grant na scénář celovečerního filmu Čtyři lásky, který jsem napsal podle vlastních povídek. Čtvero odstrašujících příběhů o lásce… Vypráví je starý unavený Amor, co už se těší do důchodu a chce lidi od lásky odradit, ale vždycky se mu to nějak vymkne… A mám po ruce i jiné látky, Jarchoň s Hřebejkem mi radí, že je lepší mít vždy víc figurek ve hře a podle momentální situace jimi táhnout. Ale už to míň prožívám, přestal jsem věřit obrazu svého velikášství, ostatně i východní filozofie učí: Buď jak list, nech se unášet a kde najdeš nejmenší odpor, tam konej. - Jiný citát: Hlavně být připraven, jak nám v Léčbě Klausem říkal pan Klaus.
Sám jste zabrousil ke svým politickým proměnám - z Klausova ctitele v jeho odpůrce.
Já si moc přeju, aby nějaká televize znovu odvysílala Léčbu Klausem. To není sebemrskačské gesto, ten film totiž nemluví o Klausovi, ale o nadějích naší tehdejší mladé společnosti. Ano, bylo to naivní - jako dětská láska. Věřili jsme, že všechno bude snazší. Mělo by se to odvysílat. Ty naděje a sliby politiků bychom si měli připomenout, bez jediného střihu. Byla by to i má odpověď na kritiku: Nejdřív ho oslavoval, pak mu píše Děkujeme, odejděte. Abychom si připomenuli, kdo se změnil…
Jak vidíte tuhle petici po roce?
Slovy jedné studentky politologie, byla to sociální událost: nic víc, nic míň. Jsem rád, že jsme politikům připomněli, že jako občanská společnost existujeme. Chápu i rozladění lidí, že se dál nic nedělo, ale potenciál na založení strany mezi námi opravdu nebyl. Protože jsem jednou seděl v kavárně, necítím povinnost být do smrti politikem, přerušit svou cestu, svou práci.
Nicméně, umíte-li tak vášnivě kázat buddhismus, v politice byste se taky neztratil.
No, občas ve mně zahlodá červíček. Zkus to v politice, výřečnost máš, nutkání taky. Ale hned zase zabliká varovné světýlko - drž se svého. Což neznamená, že politiku nesleduju. Kromě opoziční smlouvy mě snad nejvíc děsí premiérův slovník. Vždyť to slyší i děti, tu jeho nadulou, nabubřelou sprostotu. On v těch dětech kóduje příští způsoby chování. Co je platný vzestup ekonomiky, když sprostý premiér Zeman napomáhá morální degeneraci společnosti? Proto mi jsou sympatičtí především lidé, co mají vnitřní noblesu.
Vy ji máte - coby potenciální politik?
Minimálně jsem si vědom, že je té noblesy zapotřebí.
Kdo je vlastně Igor Chaun , dnes a tady?
Člověk, co pořád žije. Cítí se o deset let mladší, tedy jako v šestadvaceti, nemá žádný rodinný život, píše, hraje squash, se střídavým úspěchem se zajímá o věci duchovní a občas něco točí. Jsem prostě takový hledač, co o svém hledání podává zprávu, dívá se, jak lidé hrají role, jak se s nimi identifikují, a jaké utrpení jim z toho plyne.
A není náhodou vaše nová cesta za duchovnem také jenom rolí?
Ano. Dokud jen mluvím, je to pouhá role. Ale role hledajícího je přece jen lepší než role vraha Kajínka.
Sám jste zpochybňoval obsah slova "lepší"!
Ale já ho teď užil v rámci onoho konsensuálního výkladu, na kterém se shodla většina. Aby se dorozuměla.
Držme se tohoto hmotného světa - vám vůbec nevadí, jak dlouho čekáte na svůj první velký film?
Vadí. Ale taky mě to svým způsobem baví. Jsem prý nejznámější český režisér bez celovečerního filmu. Není to legrace? Není to snad úžasné? Ale pravda je, že už bych to potřeboval protrhnout…
Co když se to podaří, natočíte trhák - nepropadnete znovu obrazu svého velikášství, jak tomu říkáte?
Tentokrát jsem na to připraven, budu ve střehu. Už vím, že je to součást hry.
Nelezete náhodou lidem na nervy tím svým kázáním o duchovním hledání?
Existují dvě kategorie lidí. Ti, kteří to slyšet chtějí, ti jsou rádi. A pak ti zajatí ve vlastním vnímání, těm se to zdá divné. Ovšem moudrý člověk to má rozeznat a mluvit k těm, kteří mají uši a srdce otevřené.
Nezlobte se, ale když kážete nesobectví a lásku, proč nechcete založit rodinu?
Když to neuděláte včas, je to už těžké. Roli hraje určitá pohodlnost, zvyk, taky strach z modelu rozvrácené rodiny, spoustě kamarádů visí ve vzduchoprázdnu malé děti... Ale to jsou vedlejší výmluvy. Já prostě ještě nemám definován svůj hlavní úkol. Nevím, jestli to bude duchovno, nebo tvorba. Třeba si za tři roky řeknu - konec, totálně se stáhnu z Prahy i z branže, zmizím. Nechci na sebe navázat rodinu. Docela si umím představit sám sebe jen se psem a knihou u krbu v zapadlé chaloupce, spojen se světem jen počítačem. Budu-li ho chtít zapnout…
Vy se ve dvě v noci nebudíte s myšlenkou, že byste už už chtěl mít syna?
Ne, já se ve dvě v noci převaluju kvůli tomu, že už bych chtěl mít v hlavě trochu jasno.
IGOR CHAUN
Narozen: 22. srpna 1963 v Praze
Kariéra: Hrál malé roličky v dětských filmech a hlavní roli ve filmu Tři od moře. Nebyl přijat na konzervatoř, obor herectví, vyučil se a pracoval jako horník v dole Klement Gottwald v Libušíně u Kladna. V polovině osmdesátých let dělal asistenta režie na Barrandově. V roce 1987 zahájil studium na Filmové a televizní fakultě AMU v Praze, katedře dramaturgie a scenáristiky.
Dílo: napsal dva díly knihy Deník aneb smrt režiséra, povídkovou knihu Večeře u mahárádži. Na kompaktním disku Povídky vydal Popron jeho verze pro rozhlas. Natočil několik desítek krátkých filmů, dokumentů, hraných dokumentů, cestopisů a také řadu reklam.
Rozhovor - Autor: text Mirka Spáčilová, Magazín Mladá fronta, 4.1.2001
Na úvodní stránku