První česká biskupka je zvyklá vážit slova


         První česká biskupka je zvyklá vážit slova Janu Šilerovou média a politika nepřekvapují. "Člověk je přece nádoba hříšná," říká. Rychvaldská fara je útulná stará vila se spoustou muškátů a  keramickými ozdobami na okenních parapetech. Její obyvatelka Jana Šilerová na první pohled připomíná spíše lehce bohémskou výtvarnici než farářku. Dlouhé rozpuštěné vlasy, pohodlný svetr, na krku velký dřevěný pestře pomalovaný kříž. Dojem bezstarostné rozevlátosti však mizí, když začne odpovídat na otázky. Než promluví, nad každou větou se chvíli zamýšlí. Pečlivě volí slova. Občas se k odpovědi vrací a výraz poopravuje. "Jsem zvyklá vážit slova. Mají pro mě velký význam," vysvětluje farářka, která je biskupkou Československé církve husitské a první českou ženou v dějinách církve, která získala biskupské místo.

* Jste známá tím, že vám některé otázky novinářů značně vadí. Které to jsou?

Jsem alergická na řeči o tom, jak je neobvyklé, že se biskupkou stala žena. Vždycky na to dojde. Jako by bylo divné už jenom být ženou.

* Ale novináři zpravidla mají pocit, že se ptají na to, co zajímá jejich čtenáře, tedy určitý vzorek společnosti. Mýlí se? Neskončíte občas při povídání s vašimi známými, s lidmi, s  nimiž se jako farářka setkáváte, také u toho, že být biskupkou je pro ženy prostě neobvyklé?

Lidé, kteří žijí v církvích, vědí, že v některých je celibát zdobrovolněný. Že jsou faráři a farářky, kteří mají rodiny. Připadá mi, že se novináři stále ptají na totéž z neznalosti, z nedostatku tvořivosti. Kéž je napadnou jiné otázky. Proč se mě neptají na mé názory?

* Kdybyste nebyla ženou, asi by se mnozí lidé o husitského biskupa tolik nezajímali. Možná byste nebyla tak známá, neměla tolik možností dát najevo své názory...

Je to možné, ale mě tato otázka vcelku netrápí. Měla bych alespoň klid. Jsem první, no a? Hana Marvanová je první žena ve funkci šéfky politické strany u nás. Držím jí palce, ať unese s úsměvem stejně stereotypní údivné otázky. Co je na tom tak zvláštního, že je žena ve veřejné funkci? Jako by to byl nějaký krokodýl nebo co. Feministky by prohlásily, že takové řeči jsou dány zaběhnutým mužským pohledem na svět.

* Vy nemáte pocit, že ženy přece jen do věcí veřejných vnesou něco jiného než muži?

Ženy vnášejí něco nového. Neříkám emocionalitu. Ta může být vnímána negativně. Řekla bych spíše vřelost, něhu. A jen blázen si může myslet, že ty do politiky a věcí veřejných nepatří. Naopak, ty v nich dnes chybějí. Domnívám se, že až na výjimky je v ženách spíše touha pomoci než touha po moci.

* Parlament vás na návrh Ekumenické rady církví letos na jaře zvolil členkou Rady České televize. Proč jste se rozhodla o  toto místo ucházet?

To, že mě navrhli, mi kolegové oznámili až den poté.

* Ale přijala jste. V čem vidíte svůj úkol v radě?

Teď budu mluvit pouze za sebe, ne za ni. Myslím, že nejtěžší úkol nebude ani tak ohlídat hospodaření televize jako spíše uklidnit totálně rozhádanou atmosféru mezi pracovníky, odbory a ředitelem. Mnohé naštvu, ale domnívám se, že parlament právě této rozhádané atmosféry mnohdy umně lobbisticky využívá.

* Považujete situaci v televizi za odraz toho, jak vypadá tato společnost? Není nesnášenlivost a touha po moci stejná ve většině firem či institucí, jenom v televizí to začalo být vidět?

Bohužel ta rozhádanost a uštěkanost je pro celou dnešní společnost charakteristická.

* Prožíváte významné změny. Dříve farářka v malém městečku, teď se najednou pohybujete v prostředí politiky, moci, peněz. Přemýšlíte nad tím, jestli vás to časem nějakým způsobem změní?

Mě všechen ten humus v médiích a politice nepřekvapuje. Člověk je přece nádoba hříšná. Nic nepoznamenává charakter víc než moc a prachy. Tváří v tvář těmto pokušením odolají jen velmi silní jedinci. Přála bych každému z nás, tím myslím nejen pracovníky televize, politiky, faráře, ale opravdu všechny lidi, aby dosáhli nezávislosti a oproštěnosti od touhy po penězích. Ať už je mají nebo ne. Ale přijďte se zeptat za rok, za dva. Buďto se nezměním, nebo se přiznám, že jsem podlehla.

* Připouští si vůbec biskupka takovou možnost?

Zatím mám hříchy v jiné rovině než ve vztahu k penězům a moci. O osidlech obojího neví nikdo víc než kněz s třicetiletou pastorační praxí. S tím prožívá zápolení celý život každý člověk. Já jsem pochopila, že mám víc, než potřebuji, a  neskonale víc, než zasluhuji. To mě každý den vede k tomu, abych se nikam nedrala, na ničem nelpěla, nic nechtěla, ale přijímala. Pak člověk všechno dobré i zlé s Boží pomocí unese. Netrápím se tím, že bydlím na faře a nic mi nepatří. Nemám byt, auto, oblečení nakupuji v second handu. No a co?

* Nemáte pocit, že působení faráře a médií na veřejnost jsou v  něčem podobné? Že využívají sílu, kterou mají slova?

Podobnost samozřejmě nacházím. Na přesnější odpověď mi dejte zase rok času. Zatím svět médií v Radě České televize osaháváme. Také nežádám po žádném novináři, aby za pouhé tři týdny porozuměl Boží trojici.

* Tak zkusme vzít váš pohled jako pohled diváka. Co vám v  televizi a médiích vůbec chybí? Co vám na nich vadí?

Odemykáme na televizní obrazovce kdekterá tabu ložnic. Ale měli bychom odkrývat tabu české duše náboženské. Vím, že je to velmi obtížné. Masaryk kdysi napsal, že zdaleka nejsme národem Husovým, i když se jím tak vehementně oháníme. Napsal, že je v  našem národě veliký nedostatek vnitřního, duchovního života a  že kostnickou hranici oživuje lhostejnost k posledním životním pravdám, k posledním cílům života. Právě toto Masarykovo pojmenování problému mého národa bych někdy ráda viděla diskutované v médiích častěji než zbytečný politický ping-pong.

* Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla pro studium teologie? Pocházím z katolické rodiny. Vychovávala mě babička, která byla velmi vzdělaná a věřící. Když dneska přijedu do míst svého dětství, vracejí se mi první dětské duchovní zážitky. Naivní, ale zároveň nosné. A vždycky si znovu uvědomím, jak je náš dospělý svět vůči dětem macešský.

* V čem?

Nabízíme dětem místo oltáře televizní obrazovku s Pokémony a  krámy tohoto světa místo toho, abychom před nimi otevírali už odmalička obrovské prostory duchovního života.

* Myslíte, že mnozí rodiče dnešních malých dětí vůbec chápou, co tím máte na mysli? Není teď prostě jiná doba?

Každá doba je jiná. Média se stala novým, v uvozovkách, náboženstvím. Je to bohužel tak. Ale co je člověk člověkem, stojí pořád před stejnými zásadními otázkami o smyslu své existence, své svobody, odpovědnosti, utrpení, lásky. Ale i za dalších sto let bude člověk padat na kolena a volat Bože, odpusť, Bože, pomoz. Na tom se nic nezmění.

* Jak o těchto věcech uvažuje vaše dcera?

Je duchovně otevřená, už proto, že žije uměním. Je výtvarnice, je jí čtyřiadvacet let a žije ve Znojmě.

* Farář je pro většinu lidí morální autoritou. Jak se s tím slučuje to, že jste rozvedená? Omlouvám se. Vím, že je to jedna z otázek, které vás štvou, ale nedá mi to.

Mně nevadí mluvit o rozvodech. Spíše mi vadí, že se o nich dnes mluví jako o něčem normálním a běžném. Byla jsem rozvedena po dvaceti letech manželství proti své vůli. Nechtěla jsem. Dodnes pokládám rozvod za zbytečnost. Nic se jím neřeší. Individuálně je možné posuzovat případy, kdy tím lidé unikají z partnerství poznamenaného alkoholem, narkomanií, násilím. Jinak jsou ale problémy ve vztahu dvou lidí prostorem k oběti, usmíření. Věřící člověk by k rozvodu neměl sahat. Nám s  dcerkou nezbývalo než tuto skutečnost přijmout a unést ji. Po letech samoty se pak tyto zkušenosti při všem trápení ukázaly být nosné do dalšího života.

* Vdala jste se však podruhé...

Až po deseti letech. Mám teď tři domovy. V Rychvaldu, v  Olomouci a v Praze, kde žije můj manžel. Je doktor přírodních věd a varhaník, takže ví, co obnáší kněžská služba.

* Jsou rozvod a druhá svatba také otázky, které zajímají jen novináře, nebo se vás na ně ptají i věřící z vaší farnosti?

Zkolabovat můžete v manželství i v celibátu. Právě mé ovečky mi byly po rozvodu oporou. Křesťané přece vědí o oběti, o  smíření, o pokání, o Kristu, který dává naději. To si vždycky připomínám, když se mě novináři pořád ptají na můj rozvod. Kdoví jestli se na to budou ptát i za dalších deset let. Tiše doufám, že už se mě nebudou ptát na nic. Že v té době budu mezi svými ovečkami na kazatelně a u psacího stolu. V tichu a  samotě.
Mladá fronta, 13.7.2001

Na úvodní stránku